Jdi na obsah Jdi na menu
 


My a řízení

Už jako malé dítě jsem se rád vozil autem. Dědeček měl starou Oktávii a bral nás občas na výlety. Vůni auta a garáže si pamatuju dodnes. Vzorem mi byl můj táta – ten měl také starou Oktávku, služebního kombíka. Vzpomínám na výlet na Křivoklát, kdy se přihodila jakási závada, a v dešti se táta vrtal v motoru. Před Oktávkou měl služebního Moskviče. A od roku 1974 měl auta vlastní, nejdříve Trabanta, od roku 1981 pak Škodovku 105. Trabantem jsme byli na výletě v Drážďanech v NDR, také na východním Slovensku a v Polsku. Zkrátka, táta pro mě byl velký řidič a chtěl jsem jednou být tak šikovný, zdatný a zkušený jako on. Brácha si udělal řidičák před vojnou a na vojně jezdil s vétřieskou a pak v Praze se škodovkou 120. Jezdil pak ještě mnoha auty, ale přeci jen ten největší můj vzor nebyl.

Ke středoškolskému studiu jsem si vybral střední zemědělskou školu a získání řidičského průkazu bylo v učebních osnovách. V šestnácti letech jsem se tak stal držitelem řidičského oprávnění skupin T a M. Táta byl v té době vážně nemocný, ale než zemřel, stačil jsem se mu v nemocnici řidičákem pochlubit.

V sedmnácti jsem si řidičák rozšířil o skupinu B – osobní auta a na vojenské katedře, v samém závěru její existence, v roce 1990 jsem si stihl dodělat i rozšíření o skupinu C.

Prvním autem, se kterým jsem jezdil a bylo nějak tak moje, byla stopětka po tátovi. Pak přišla další auta. Nejdříve tuzemské, později i zahraničí provenience – škodovky 100, 120, Fiat Tempra, Rover 400. Vrátil jsem se i ke starým Oktávkám s jejich vůní – s mým nejlepším kamarádem Petrem jsme jich od roku 2001 několik vystřídali, tu poslední, nejlepší z nich, máme od roku 2005 dodnes.

Poměrně záhy jsem začal používat i služební auta – škodovky 105, Favority, Formany, Felicie, Octávie, Fábie, Renaulty Thalia, Megane, Fordy Focus. Měl jsem možnost si také ledasco vyzkoušet navíc – Ameriky, všechna možná auta příbuzných a známých, čínská auta. Elektromobil, i dva prototypy Toyoty. Benzíny, nafty, manuální převodovky, automaty. Dodávky a náklaďáky. Jednotlivá auta, s kterými jsem se svezl, by se dala počítat asi tak na dvě stovky.

Moje virtuální počítadlo najetých kilometrů mělo v roce 2017 za sebou první milion. Ne bez nehody, bohužel. Pár drobných karambolů bylo, jedno auto jsem i úplně odepsal, vše ale naštěstí bez zdravotních následků pro kohokoliv. Asistoval jsem u pár dopravních nehod, naštěstí také bez vážnějších zranění. A zaplatil jsem pár pokut – nedovolená rychlost, jedna nedodržená přednost v jízdě, nějaké to špatné parkování, jedno předjíždění přes plnou čáru.

Zatím nejdelší cesta v kuse, kterou jsem podnikl (k únoru 2018), bylo na otočku dva tisíce kilometrů. Prvních dvanáct set jsem řídil sám, pak jsme se vystřídali s jedním ze spolujezdců a posledních asi sto padesát bylo zase na mně.

První zahraniční cesta byla stopětkou do NDR v roce 1986, v sedmnácti letech (říkal jsem si, že česky psanou informaci o platnosti řidičáku „až od data dovršení 18 let“ si Němci nepřečtou).

Táta s dědou jsou mými vzory pořád, i když už řídím déle, než řídili oni a dávno mám ujeto více kilometrů, než měli možnost ujet oni.

Šárky vztah k řízení, a autům obecně, byl zprvu mnohem zdrženlivější. V její rodině nikdo dlouhá léta neřídil ani auto nevlastnil, a tak neměla k získání řidičského oprávnění žádné ambice. Byla přesvědčená, že bez auta se dá docela dobře obejít a vzorem jí v tom byli rodiče i prarodiče. Jako maminka dvou malých dětí si ale Šárka řidičák v roce 1996 nakonec přece jen, z praktických důvodů, udělala, i když řídit ji nebavilo a chyběla jí v tomto směru i potřebná jistota a sebedůvěra.

Po naší první velké cestě Šárka o řízení ale sama projevila zájem, pod mým dohledem se „rozjezdila“ a od té doby jezdí dobře a hlavně ráda. Dá se říct, že řízení auta je dokonce i jedním z jejích koníčků a pečlivě sleduje palubní čas, když se máme v řízení střídat, abych jí „nešidil“ a neřídil déle než ona.