Příprava
Kamenice – Brusel – Londýn – Liverpool – ostrov Man – Edinburgh – Loch Ness – Belfast – Irsko – Stonehenge – Cherbourg - Kamenice
V roce 2016 proběhlo ve Velké Británii referendum o odchodu z Eurozóny. Obyvatelé Spojeného království vyjádřili svou vůli Evropskou unii opustit a nám nezbylo, než naplánovat cestu tím směrem tak, aby proběhla ještě v rámci Evropské Unie. Tedy ideálně v roce 2018.
Na dva týdny dovolené jsou celá Velká Británie a Irsko příliš veliké, půjde tedy zase spíše o ochutnávku s možným detailnějším návratem v budoucnosti. Chtěl jsem zejména navštívit Londýn, ostrov Man, Skotsko, jezero Loch Ness, Severní Irsko a Irsko.
Rozpaky ve mně budil a budí jejich pravostranný provoz. Jednou jsem sice v Londýně jel patrovým autobusem, seděl jsem nad řidičem a velmi rychle jsem se přeorientoval, ale při tom jsem seděl u středu vozovky. V našem Pežotu budu sedět u krajnice. Kdysi jsem se také u nás svezl s malým Roverem, zanechaným v Čechách nějakými Angličany. Řazení levou rukou mi tolik nevadilo, ale pozice za volantem u krajnice byla krajně neobvyklá. Sebevědomí mi zvyšovala vzpomínka na časy, kdy jsem byl zaměstnán u české pobočky velké anglické dopravní firmy a mým chlebem bylo proškolovat a vysílat české řidiče na trasy z Německa do Anglie. Někteří z těch chlapíků by bývali měli mít daleko větší obavy z jízdy vlevo. Obával jsem se také rychlostních limitů, zejména přepočtu z údajů na tachometru na míle. To je naštěstí jednoduše řešitelné změnou nastavení tachometru na zobrazení v mílích. Číslo na budíku tak bude moci nominálně odpovídat hodnotám na dopravním značení, jen se budu muset popasovat s tím, že spotřebu bude palubní počítač udávat v galonech na sto mil.
V Anglii na nás čekají také různá mýta. Zkusil jsme si získat nějaké informace, abych předešel překvapení. Dálniční mýto by mělo být možné uhradit na mýtných branách, poplatek za vjezd do Londýna je možné uhradit prostřednictvím internetu a stejně tak lze na jiných stránkách uhradit poplatek za průjezd Dartfordským tunelem. Studoval jsem naši trasu a pokud si ohlídám, abychom Londýn po M25 objížděli z jihu, Dartford projíždět nebudeme. Na stránkách londýnského mýta jsem zadal ZIP kód adresy našeho hotelu a zjistil, že je mimo zónu, na kterou se v centru povinnost mýto platit vztahuje. A prošel jsem si i placené dálnice, pokud si před Birminghamem ohlídám odbočku z M6 na M6, nedostaneme se na úsek M6 toll, který je v délce asi 30 mil placený.
Itinerář cesty závisel ve velké míře na jízdních řádech trajektů. Ještě nějaký čas po vánocích nebylo možné s tak velkým časovým předstihem získat časy odjezdů a rezervovat trajekty. Až někdy v únoru to bylo možné a trajekty jsem zarezervoval a zaplatil. Lodí pojedeme z Liverpoolu na ostrov Man, tady je problémem pozdní noční příjezd na Man. Z Manu se jiným trajektem vrátíme a projedeme Anglií do Skotska. Nějaký čas, ne dlouhý, budeme mít na Skotsko a pak přeplujeme třetím trajektem do Severního Irska. Irsko vůbec projedeme od severu k jihu a podíváme se i na západní pobřeží. Dalším trajektem, v pořadí čtvrtým, se vrátíme do Anglie, a posledním pátým přeplujeme do Francie. Na samotném začátku cesty přejedeme z Francie do Anglie vlakem, to bude jistě také zajímavé.
Zarezervoval jsem hotely a penziony na trase. Recepce těchto zařízení mi ve větší míře než při minulých cestách, ozývala s požadavkem na upřesnění času příjezdu. To je v našem případě vaření čistě z vody. Potěšilo mě, že v hotelech, které budeme muset opustit kvůli odjezdu trajektů časně ráno, jsou ochotni připravit nám balíček se snídaní, který nám pak na lodi přijde vhod.
Do mobilu jsem si stáhl potřebné mapy, aby byly k dispozici i v offline režimu. Navíc budeme skoro celou dobu v Evropské Unii, takže budeme mít k dispozici i mobilní data. Výjimkou je ostrov Man, další se zemí-nezemí. Zdejší parlament je nejstarší demokratický parlament na světě. Nejvyšším oficiálním činitelem je anglická královna, zastoupená místním guvernérem. Ostrov Man ale není součástí Evropské Unie.
Pro inspiraci jsem zakoupil turistické průvodce Londýnem, Skotskem a Irskem.
Vzpomínka na mou poslední služební cestu do Londýna je připomenutím skutečnosti, že ne vždy musí vše vyjít podle plánu. Bylo to 21.července 2005, přesně dva týdny po vlně teroristických útoků, kdy vybuchly tři bomby v metru a jedna v patrovém autobuse. V době, kdy jsem se přesouval metrem z letiště Heathrow do centra, byly jinde v metru nalezeny další nevybuchlé bomby a policie přiostřila bezpečnostní opatření. V centru se zastavila veřejná doprava, vlaky metra skončily jízdu na trasách ve stanicích, kde se zrovna nacházely. Nejrychlejší doprava po centru byla pěšky. Během dne se situace vracela do normálu, takže jsem se nijak nevzrušoval. Ve chvíli, kdy jsem se s velkou časovou rezervou chtěl vrátit na letiště, zjistil jsem, že jediná linka metra, která ještě nejezdí, je ta na letiště Heathrow. Časová rezerva byla skoro dvě hodiny, takže jsem zůstával v klidu a vydal se na objezdovou trasu autobusem. Čekal mě jeden přestup. Z prvního autobusu jsem vystupoval po hodině jízdy. Stále jsem byl v klidu, ale pak jsem se začetl do jízdního řádu a s úděsem zjistil, že přijede-li autobus na čas a cestou na letiště se nikde nezdrží, dorazím na check-in čtvrt hodiny před odletem a check-in již bude zavřený. Během cesty jsem autobus tlačil vpřed snad i očima. Proklínal jsem každého chodce, kterému jsme dali přednost na přechodu. Nepomohlo to. Na check-in jsem dorazil patnáct minut před odletem a do letadla už mě nepustili. Chvilku po mě dorazila ještě jedna cestující. Zůstali jsme takto na letišti z celého letadla dva. Proto zástupkyně našich aerolinek odmítala řešit naší situaci jako důsledek teroristického útoku. Byla to složitá situace, měl jsem u sebe hotovost tak akorát na stand-by letenku s nejistým datem a časem odletu. Platnost platební karty mi skončila těsně před odletem a jen jsem nad tím mávl rukou, že peníze potřebovat nebudu a kartu si vyzvednu po návratu. Do hotovosti jsem tedy nemohl sáhnout a nevěděl jsem, kdy odletím. Byl čtvrtek večer a v sobotu ráno jsme s rodinou měli odjíždět na dovolenou na Slovensko. Páteční ráno bylo naštěstí moudřejší čtvrtečního večera. Zástupkyně aerolinek uznala jako důvod zmeškání letu teroristický útok a mohli jsme bez dalších nákladů odletět na původní letenky prvním letem, kde bude na palubě volné místo. Pro nejbližší let se právě otevíral check-in. Ulevilo se mi, že na letišti nezemřu hlady a žízní a můžu si zajít koupit nějaké občerstvení, ale v tu chvíli to nešlo, nervózně jsem čekal, zda na palubě letu bude místo. Že vše klapne bylo jasné patnáct minut před odletem. Včera večer to bylo pozdě na to, aby mě ještě pustili do letadla, dnes takový čas postačoval. Zřízenec letiště nás dovedl nejrychlejší cestou k letadlu. Byli jsme upozorněni, že zavazadlový prostor je již uzavřen a naše zavazadla poletí na palubě, a vyzváni, abychom z nich odstranili všechny zakázané předměty. U mě to bylo jednoduché, měl jsem jen baťůžek s foťákem, ale spolucestující měla ohromný batoh, z kterého musela vydolovat a zahodit nůžky z manikůry. Batoh ale nakonec nebylo možné uložit do schránky na palubě. Letištní personál s úsměvem na rtech nechal znovu otevřít nákladový prostor a odlet se asi o deset minut zdržel. Jistě si dokážete představit, jak se mi ulevilo s lupnutím uzávěru plechovkového piva z palubní zásoby po startu.
Ale snad již mám příděl cestovatelské smůly vybraný a nic podobného nás nečeká.
První etapa nás zavede do Bruselu. Původně jsme přemýšlel o nizozemském Amsterdamu, protože v Nizozemí jsme se Šárkou ještě nebyli, ale časově to nevycházelo. Alespoň ale během cesty do Belgie uděláme malou zajížďku do nizozemského Maastrichtu, abychom okusili řízení auta v Nizozemsku. Do Amsterdamu jsem na víkend na začátku července, prodloužený o dva státní svátky, zakoupil letenky a zarezervoval hotel. Z Bruselu dojedeme do francouzského Calais a vlakem podjedeme kanál La Manche. Etapu zakončíme v Londýně a zdržíme se tam dvě noci. Dalším cílem bude Liverpool, z kterého večerním trajektem další den přejedeme na ostrov Man. Tam zůstaneme dvě noci a jiným trajektem se vrátíme do Anglie a dojedeme do skotského Edinburghu. Z něj se přesuneme na jednu noc k bájemi opředenému jezeru Loch Ness. Po Skotsku dojedeme do přístavu Cairnryan, kde přespíme, abychom nemuseli nikam daleko přejíždět na trajekt do Severního Irska. V Irsku přespíme nejprve v Belfastu a pak popojedeme do Irska. To projedeme k západnímu pobřeží. Navštívíme Mohérské útesy a přejedeme na východní pobřeží, do přístavu Rosslare. Opět proto, abychom nemuseli ráno nikam daleko přejíždět na trajekt zpět do Anglie. Projedeme kousek Anglií, zastavíme se ve Stonehenge, alespoň doufám, že to stihneme, a dojedeme do dalšího přístavu, Pool, na jihu Anglie. Ráno se nalodíme na trajekt do francouzského Cherbourgu a vydáme se nedaleko pobřeží napříč Normandií. Rád bych navštívil nějaké památníky na spojeneckou invazi z roku 1944 v blízkosti pláže Omaha. V Normandii naposledy přespíme a poslední úsek asi 1100 kilometrů nás vrátí na naší zahrádku.
Jednu technickou maličkost jsem při přípravě nedocenil – odlišné elektrické zástrčky a zásuvky v Anglii a Irsku. Je dobré na to být připraven a opatřit si adaptér buď ještě doma nebo na některé benzinové stanici na dálnici za Folkestone. My jsme sháněli adaptér až v Londýně. A jeden nestačil, jako ideální se nám nakonec osvědčil počet tří kusů.
