Den 5 - středa
Ráno jsme nikam nespěchali, na Liverpool jsme měli ještě skoro celý den. Opět jsme se vydali k nábřeží řeky Mersey a dále po něm směrem k dokům. Prvním muzeem, které jsme chtěli navštívit, bylo námořní muzeum. Zvlášť expozice věnovaná Titanicu v nás zanechala hluboký dojem. Pročítali jsme dlouhé seznamy cestujících jednotlivých tříd a posádky. Hrála ponurá hudba. V expozici bojů v severních mořích za druhé světové války jsme si živě mohli představit podmínky, jakými museli procházet členové osádek zúčastněných lodí. Vysoké vlny, zima, chlad.
Naobědvali jsme se v prvním patře autobusu, přestavěného na rychlé občerstvení. Další část dne jsme strávili v muzeu Beatles. Rozhodně stojí za vidění. Emotivní byla místnost, kde stál bílý klavír, po stěnách visely fotografie Johna Lennona a z reproduktorů se linuly tóny písně Imagine. V muzejním obchůdku jsme si zakoupili dlouhohrající desku Beatles.
Stejně jako v Londýně jsme vynechali návštěvu velkého ruského kola, ale hodně času jsme věnovali pozorováním dění ve vodním zábavním parku v Dukes docku. Návštěvníci v neoprenových oblecích se pokoušeli zdolávat různé nafukovací překážky. Padali při tom do vody, ale brali to s humorem. Nám připadala voda v doku studená a špinavá, byly v ní také medúzy. Ani takový lachtan jako Šárka neměl chuť do vody vlézt.
Opustili jsme přístav a vydali se městem nahoru k Liverpoolské katedrále, dominantě města. Cestou jsme si udělali krátkou odbočku k vybombardovanému kostelu svatého Lukáše. Kostel zůstal ve stavu, v jakém se nacházel bezprostředně po německém bombardování za druhé světové války jako memento. Čas od času se uvnitř zdí bez kleneb a střechy konají koncerty.Vedle kostela v parku stojí ještě jedno zajímavé sousoší, které připomíná fotbalový zápas německých a spojeneckých vojáků o Štědrém dnu roku 1914 za první světové války. Tehdy byly přerušeny boje. Vojáci i zahráli utkání ve fotbale, poklábosili, pak se vrátili do svých zákopů a zabíjení začalo nanovo.
Cestou zpět do centra kolem čínské čtvrti jsme se ještě zastavili občerstvit v jednom z pubů. K mému překvapení tam měli na čepu ve výběru piv také velkopopovického Kozla. Neodolal jsem této připomínce domova.
Od lodní společnosti mi na mobil přiběhla informace, že u trajektu na ostrov man byl posunut odjezd na dřívější dobu. Nastal tedy čas vypravit se pro auto a přejet do přístavu k nalodění.
Ve vedlejším přístavišti stála veliká výletní loď. Na zádi, na terase kajuty v nějakém šestém nadzemním patře, seděl chlápek a popíjel plechovkové pivo, jinak loď vypadala pustě a prázdně.
Nalodili jsme se na trajekt Manannan. Je to menší trajekt, než ty, které nás v minulosti přepravovaly. Délka 96 metrů, kapacita 850 pasažérů a 200 aut. Kapacita nebyla zdaleka využita. Čekaly nás skoro čtyři hodiny plavby. První pivo jsem si v restauraci na zádi koupil ještě před vyplutím. Na LCD monitorech proběhla bezpečnostní instruktáž a vypluli jsme. Jen chvilku po nás vyplula i ta velká výletní loď a nějaký čas plula za námi.
Záhy jsme se spřátelili s osádkou. Šárka s osádkou restaurace na přídi, kde si k večeři vybrala pouze samotnou bramborovou kaši. Pokladní si chvíli nevěděla rady, jak kaši zaúčtovat, ale pak mávla rukou, chvilku se bavila se Šárkou a nepožadovala žádnou úhradu. Já se zase seznámil s číšníkem v restauraci na zádi, kterého u mého druhého piva zajímalo, odkud jsme. Když se dozvěděl, že z Čech, vzbudilo to v něm vlnu nadšení. Prý má přítelkyni z Prahy, hned jí i jmenoval, ale neznali jsme ji. Za dva týdny prý je čeká společná dovolená chvíli v Čechách a chvíli a Manu. Manci se nám ukázali jako velice milí a přátelští lidé.
S blížící se nocí se moře stávalo neklidnějším a neklidnějším. Příčné i podélné výkyvy lodi se neustále zvětšovaly. Vedle nás seděla na přídi skupina místních. Popíjeli pivo z kelímku a na vysokých vlnách se jim to ne úplně dařilo. Nápoje si lili do výstřihu, nebo za ucho a měli z toho velkou legraci. Skoro nešlo chodit po lodi. Posádka chodila mezi cestujícími a rozdávala pytlíky na první pomoc při mořské nemoci. To jsem ještě na žádném trajektu nezažil. Šárka měla obavu, že se loď potopí. Výjimečnost situace ještě dokreslovaly alarmy v zaparkovaných autech, které se při tom vlnobití spustily.
V Douglasu na ostrově Man jsme přistáli již za tmy. Intenzivně pršelo, foukal silný vítr a navigace neznala číslo popisné našeho ubytování. I tak se nám povedlo ubytování najít, horší to bylo s místem pro parkování. Všude bylo plno, ostrov byl ještě poměrně plný návštěvníků motocyklového závodu Tourist Trophy, který teprve před několika málo dny skončil. Ubytovatel, Graham, na nás čekal a ubytoval nás. Milou součástí vybavení pokoje byl olejový radiátor. Uspalo nás kvílení větru za okny a šustění deště po střeše.
