Den 2 - neděle
A opět jsme se vrátili do našeho expedičního rytmu – v klidu posnídat a kolem desáté vyrazit dál. Do Calais nebylo nijak zvlášť daleko, asi dvě stě kilometrů, celá trasa vedla po dálnici. Počasí se trochu zhoršilo, bylo zataženo. Projeli jsme Belgií, vjeli do Francie a minuli Dunkerque. Dotankovali jsme nádrž do plna. Čím více jsme se blížili ke Calais, tím více stoupala zejména moje nervozita z přechodu na levostranný provoz v Anglii. Také jsem byl zvědavý na odbavení v Calais. Rezervaci jsme měli na 14:50 a přijížděli jsme s velkou rezervou. Zastavil jsem u vjezdové závory, spustil okénko a kamera mezitím načetla číslo našeho auta. Na displeji odbavovacího automatu se objevila hláška s naším číslem auta a mým jménem. Systém mi nabídl možnost výběru dřívějšího odjezdu – o jeden vlak dříve (asi tak půl hodina) zdarma, nebo o dva vlaky s příplatkem. Abychom zkrátili čekání na terminále, ale nic nepřipláceli, zvolil jsme alternativu odjezdu o vlak dříve. Systém nám vytiskl cedulku k zavěšení za zrcátko auta s písmenem, označujícím náš vlak. Pak už stačilo v pohodlí terminálu sledovat informační tabule, kdy budou cestujícího onoho označení vlaku moci přejet k vlaku a ke které bráně. Moje nervozita stoupala. Cítil jsme neklid kolem žaludku a začínala mě bolet hlava. Poněkud vychloubačně jsem si musel říct, že kdo jiný už by levostranný provoz měl zvládnout, když ne já. To pomohlo a nervozita byla ta tam.První dva vlaky odjely přesně na minutu, ale od vlaku, za jehož použití bychom si bývali byli museli připlatit, začalo naskakovat zpoždění. Tím se samozřejmě zpožďovaly i další vlaky. Náš vlak byl nakonec zpožděn asi o čtyřicet minut. Po dlouhém čekání u vjezdové brány jsme v řadě aut dojeli na nástupiště a najeli do vlaku. Vlakem jsme projížděli tak dlouho, až se auta před námi definitivně zastavila. Zavřely se dveře na začátku a konci našeho vagonu a vlak se po chvíli rozjel. Chvilku jsme si ještě užívali denního světla venku, pak vlak zajel do Eurotunelu. Za okny byla tma. Ve vagonu bylo příjemně, světlo svítilo a nebyla ani možnost uvědomit si tu masu horniny a vody nad sebou. Přepnul jsme si tachometr z kilometrů za hodinu na míle. Celý průjezd tunelem trval něco málo přes půl hodiny a už jsme dojížděli do Folkestone, cílové stanice v Anglii.
Dveře mezi vagony se otevřely a vyjeli jsme na nástupiště. V řadě aut jsme vyjeli z nádraží a najeli na dálnici. Zvyknout si na to, že nejpomaleji jedou auta v levém pruhu a nejrychleji ta v pravém, bylo dílem několika málo minut. Podvědomě mozek i vnímal, že opačným směrem jezdí auta po naší pravé straně. Je to velmi pěkně zařízeno. Na dálnici si člověk zvykne rychle a snadno. Trochu problémem bylo sjet z dálnice na parkoviště a správně projíždět kruhové objezdy, ale i na to se dalo po nějakém druhém odpočinku na dálnici docela zvyknout.
Při příjezdu do Londýna jsme se chtěli vyhnout mostu a placení mýta v Dartfordu. Nešlo ani tak o peníze. Kdyby stačilo vhodit pár mincí do košíku nebo přiložit kartu ke čtečce, tak věc neřešíme. Ale placení prostřednictvím telefonu nebo internetu je na cestách poměrně komplikované. Najížděli jsme tedy Londýn zleva. Navigace dlouho vybízela k objezdu směrem na Dartford, jeli jsme někdy spíš odhadem. Trochu jsme si při tom prodloužili cestu a ocitli se i v provozu na menších komunikacích přes vesnice. Na druhou stranu nám to umožnilo získat určitou praxi v projíždění kruhových objezdů a dávání předností, což se pro průjezd Londýnem velice hodilo. Londýnský provoz v neděli odpoledne byl hustý. Hotel jsme našli poměrně dobře, ale objevil se problém s parkováním. Všude bylo plno, v některých bočních ulicích sice volné místo bylo, ale šlo o stání placené a bylo nutné zaplatit přes telefon. Před hotelem bylo možné parkovat do rána zadarmo, po osmé by bylo nutné přejet jinam. Vyložili jsme zavazadla a chvilku jsem projížděl ulicemi, než se mi povedlo najít jedno místo právě na hlavní ulici s možností parkování do osmi hodin do rána. Na recepci hotelu mi pak poradili možnost zaparkovat na placeném podzemním parkovišti pod obchodním centrem nedaleko.
Náš pokoj byl v suterénu a byl plný příšerného pachu odpadu. Žádali jsme výměnu pokoje, ale podle recepčního byly všechny pokoje obsazené. Řekl, že se pokusí s tím něco udělat.
Vyrazili jsme na první výlet do Londýna. Bylo nádherné počasí a horko. Na stanici metra jsme to měli asi deset minut pěšky. Studovali jsme systém nákupu jízdenek do metra a ceny jízdenek. Informátor metra nás upozornil na možnost využít k platbě bezkontaktní platební kartu. Na vstupu do metra si pípneme platební kartou poprvé a na výstupu podruhé. Systém tak pozná, jaké tarifní pásmo jsme použili a podle toho odečte z našeho účtu patřičnou částku. A že v tomto systému je jednotlivé jízdné levnější, než kdybychom si koupili v automatu jednotlivou jízdenku. Jak jednoduché.
Naše první cesta vedla k Westminsteru. Pokochali jsme se pohledem přes Temži na ohromné ruské kolo Big eye na druhém břehu. Z parlamentu a Big Benu nebylo vidět téměř nic – vše bylo v té době v rekonstrukci a pod lešením. Podívali jsme se na westminsterské opatství a zabočili do Parku St. James. To je asi nejtradičnější turistická vycházka po Londýně. Přes vtíravé a žebrající veverky, kachny a labutě jsme se dlouho nemohli dopracovat konce parku u Buckinghamského paláce. Ale došli jsme k němu. Ještě jsme se prošli po ulici The Mall. Po přestávce u piva v restauraci na okraji St. James Parku jsme došli k vládním budovám. Na Parliament street nás překvapila dlouhá fronta nehybně stojících doubledeckerů s cestujícími a manévry jízdních policistů. V jedné části ulice demonstrovali přívrženci Izraele a jeho politiky vůči Palestině a na druhé ulici Palestinci proti Izraeli a jeho politice. Chvíli jsme demonstraci sledovali a při tom došli k ulici Downing Street se sídlem ministerského předsedy. Od mříže na začátku ulice není bohužel na slavný dům s číslem popisným 10 moc vidět. Nadcházel zase večer. Vrátili jsme se ke stanici metra Westminster a dojeli zpět k hotelu. Přímo před hotelem bylo volné parkovací místo na ulici, tak jsem ještě přeparkoval. Ráno si bohužel budu muset přivstat a auto převézt pod obchodní centrum.
Recepční mel pro nás trochu příznivou zprávu, nedojeli hosté do čtyřlůžkového pokoje v patře. Dnes nás tam tedy ubytuje, ale ráno si budeme muset zabalit věci, nechat je na recepci a večer se uvidí, jestli se budeme muset vrátit do zapáchajícího pokoje v suterénu, nebo bude volný nějaký jiný.
Hned první večer na anglické půdě jsme byli plní dojmů.
Náš nový pokoj nezapáchal, ale nebyla v něm klimatizace a bylo nám dost horko. Protože okna našeho pokoje byla přímo do hlavní ulice, při otevřených oknech k nám doléhal silně hluk z ulice. Horko jsme nakonec vyhodnotili jako menší zlo než hluk.
