Den 1 - pátek
Měli jsme zabaleno už od čtvrtka. Ráno jsme si vyfotili auto před domem a cesta mohla začít. Tentokrát jsme použili Šárčino auto – „Berušku“ – červený Peugeot 2008 s automatickou převodovkou a, jak jinak, s panoramatickou střechou.
Počasí nebylo hezké – zataženo, poprchávalo. Cesta byla dlouhá, zastavovali jsme jen kvůli střídání, občerstvení a doplnění benzínu. Jen u Kochertalbrücke jsme se zastavili nejen kvůli toaletě, ale také proto, abychom se zkusili dostat na cestu vedoucí pod „naším“ okrajem mostu. Povedlo se. Ale byli jsme celí zmáčení a zablácení. Na záchodcích nám pak Šárka musela boty omýt, abychom neměli pod nohama v autě pole.
Jeli jsme stejnou trasou, jako před pěti lety – po A6 kolem muzea v Sinsheimu, okruhu F1 Hockenheim Ring, okolo Manheimu, Kaiserslauternu. Mnohokrát jsme se zdrželi v kolonách u stavebních úprav dálnice. Bylo to snad ještě horší, než cesta po D1 do Brna.
Do Paříže jsme dojeli kvečeru. Byl pátek, večer před třemi dny volna a všechno bylo beznadějně zacpané. Víc jsme stáli, než jeli. Snad jednou se chvilku dalo jet padesátkou, ale z toho úseku mi později přišla pokuta devadesát EUR za překročení nejvyšší povolené rychlosti. Naměřili mi 56 kilometrů za hodinu, pět odečetli jako toleranci a za 51 jsem platil – tedy za překročení o jeden kilometr.
Kde bylo třeba odbočit vlevo, šlo o doslova kaskadérský kousek – bylo nutné si průjezd obratně a bezohledně vynutit, jinak bychom odbočovali snad ještě dnes. K hotelu jsme i tak projížděli Paříží více než hodinu a půl.
Místo, kde hotel stojí, nás zaskočilo. Na ulicích postávali hloučky Francouzů koloniálního původu. Parta výrostků převracela a vysypávala odpadkové koše. Jeden z nich je zase stavěl do správné polohy. Před hotelem nebylo místo k zastavení. Ulice měla jen jeden jízdní pruh a chodník byl od vozovky oddělen kovovými sloupky. Nechal jsem tedy stát „Berušku“ se zapnutými varovkami uprostřed silnice a šel na recepci vyzjistit, jak je to s parkováním. Dostal jsem klíč od garáží a vysvětlení, jak se k nim dostanu. Byly na druhé straně bloku. Mezitím už za naším stálo několik dalších aut a všichni mohutně troubili.
Podzemní garáž měla velmi úzké průjezdy a velmi malá místa pro jednotlivá auta. Některá stání měla dokonce garážová vrata. Auta, která přesahovala velikost takového parkovacího stání, měla vrata spuštěná na kapotu. Místo vyhrazené pro „náš“ hotel bylo také malé a chvíli jsme vymýšlel, jak tam naše auto složit. Byl jsem rád, že jsme k cestě použili z našich to menší auto. Po chvíli tělocviku s volantem a při vystupování se zaparkovat podařilo.
Pokoj byl ve čtvrtém patře bez výtahu. Uložili jsme si věci a po nejbližším bulváru de Strasbourg se šli projít. Minuli jsme dvě stanice metra, z hotelu do té nejbližší, Chateu dÉau to je jen kousek. Necítili jsme se na chodníku zcela bezpečně, barva naší pleti nás jasně odlišovala od všech ostatních obyvatel. Někteří kolemjdoucí měli různobarevná kostkovaná saka, dost lidí mělo oblečeno zimní bundy a čepice. Já byl v tričku, bylo docela teplo.
U stanice metra Réaumur-Sébastopol jsme se posadili na zahrádce restaurace a dopřáli si večerní pivo. Smrákalo se. Chvilku jsem si listoval naším knižním průvodcem a zaujala mě kapitola. „Co v Paříži určitě nedělat“. Bylo v ní asi šest bodů a jeden byl: „Nevystupovat a nepohybovat se v okolí stanice metra Réaumur-Sébastopol, je to pro chodce nebezpečné“. Pěkně jsme se strefili. Ale ani při zpáteční cestě se nám nic zlého nepřihodilo.