Den 9 - neděle
Přestože byla neděle, museli jsme brzy vstát a vyrazit, loď do Ceuty odplouvala brzy. Rychle jsme se nasnídali a vyjeli do přístavu v Algecirasu na druhém břehu Gibraltarského nebo Algeciraského zálivu (oba názvy platí). Před přístavem jsme dotankovali do plna. Na terminálu jsme vyměnili vouchery na trajekt za jízdenky a ledva byla otevřena brána, najeli jsme do lodi.
Plavba trvá zhruba hodinu a loď je uzavřená – nedá se vylézt nikam na palubu. Okna byla orosená a na Skálu byl špatný výhled.
A byli jsme v Africe. Už na základní škole jsme se spolužákem Martinem Novákem snili o tom, jak jednou pojedeme autem do Afriky. Pravda, ještě dál na jih za divokými zvířaty do Keni, Jihoafrické republiky a Namibie. Jeden z mnoha nenaplněných dětských snů. Představ si Martine, nejsem sice až tam, kde jsme chtěli být, ale přeci jen jsem do té Afriky autem dojel.
Čekalo nás čtyři sta kilometrů přejezdu mimo dálnice a dva přechody státních hranic. Program byl tedy napnutý.
Ceutou jsme projeli rychle k hranici. Z té jsem měl trochu obavu. Jakmile jsem zastavil, přistoupil ke mně muž v místním hábitu, představil se jako spolupracovník ministerstva pro turistiku, vrazil mi před oči jakousi průkazku, a že prý nám s odbavením pomůže. A pomohl. Postupně jsme obešli jedno okénko pohraniční kontroly, druhé okénko celní kontroly a třetí okénko náčelníka přechodu. Nasbírali jsme potřebná razítka do pasů i do formuláře k autu – ten měl tři stejné části a jednu si zde nechali. Ještě jsme chvilku smlouvali s tím pomocníkem cenu – chtěl dvacet euro a že nám ještě bude dělat za další peníze průvodce po Tetouanu. Také nás upozornil, že je zrovna ramadán. Měl jsem u sebe posledních osm euro, což ho tedy nijak zvlášť neuspokojilo, a byli jsme v Maroku.
Rok 2016 byl posledním rokem, kdy jsme ještě zcela nedůvěřovali mobilním technologiím a spoléhali se v navigaci na naše GPS přístroje. Ale mapu Maroka ani jedna naše navigace neobsahuje, máme „jen“ mapy celé Evropy. A platit mapu Maroka kvůli čtyřem stům kilometrů se mi nechtělo. Koupil jsem si ještě u nás tištěnou mapu a cestu nastudoval. Vypadalo to jednoduše. Kousek za marockou hranicí se připojíme na silnici N16, která se sice zpočátku trochu motá přímořskými resorty, ale spolehlivě nás dovede až do Mellilly. A sledovat na značkách jedno označení, zvládne s prominutím každý blbec, natož my, takoví protřelí cestovatelé. Ale ono to tak jednoduché nebylo. Po celé trase se označení N16 na značkách objevilo jednou. Za to značky obsahovaly spoustu směrovek v arabštině, semo tamo něco v latince. Mezi Ceutou a Tetouanem leží na pobřeží mnoho luxusních turistických resortů. Potkávali jsme také bankomaty. Zřízenci zalévali hadicemi květiny podél cest. Napadlo nás, že tohle vidí ti turisté, kteří se s cestovkou vypraví do Maroka k moři. Co uvidíme my?
Na silnicích jsme potkávali různá vozidla starších evropských typů, zejména mercedesy ze sedmdesátých-osmdesátých let jsou zde v oblibě. Po silnicích se také potulují různá zvířata – osli, ovce, koně, kozy.
Za Tetouanem se terén začíná zvedat, vjíždíme do pohoří Atlas. Trasa silnice vede po pobřeží, většinu cesty je krásný výhled na moře. Silnice stoupá a klesá po svazích strmě spadajících k mořské hladině. Silnice N16 byla postavena relativně nedávno – v mém autoatlase z roku 2000 ještě vyznačena není.
Skalnaté hřebeny v této oblastí mnohdy atakují nadmořskou výšku 1100 metrů nad mořem. Silnice stoupá od nuly do nějakých čtyř set metrů a zase dolů. Převýšení jsou zde obrovská a připadáme si proti horám jako malinký hmyz. Někdy je vidět daleko dopředu, jak se silnice klikatí, občas na velkou vzdálenost před sebou zahlédneme jiné auto. Skály kolem mají zvláštní načervenalou barvu, moře je sytě tmavě modré. Nuzných vesnic je zde jen málo, nikde žádná zeleň. Několikrát přejíždíme po mostě koryto vyschlých řek. Jsme krajinou tak fascinováni, že ani nevnímáme nefunkční klimatizaci, ani to, že v přehrávači se stále dokola točí jediné cédéčko Petra Nagye. Jednu chvíli se nad námi objevuje bílý mrak. Silnice stoupá a stoupá, až vyjíždíme ještě výše nad mrak a vidíme ho pod sebou. Božský pohled. A pak zase strmé klesání dolů až k mořské hladině.
Minuli jsme několik málo uzavřených občerstvení u silnice, několik málo prodavačů, většinou ještě dětských, různých plodů. V nuzných vesnicích některé domy nemají zasklená okna. Někdy je cítit zápach skládek. Po určitých úsecích jsou rozmístěny přenosné značky stop, u kterých místní policisté kontrolují projíždějící auta. Jejich průběh je skoro stejný, ať řídím já nebo Šárka. Já vždy stáhnu okno, anglicky pozdravím a policista pokyne, ať jedeme dále. Jediný rozdíl mezi mnou a Šárkou je ten, že Šárka policisty zdraví česky.
Tady v horách není z N16 kam zabloudit – jiná cesta tu nevede. Na trase je i několik málo měst s exotickými jmény, která silnice N16 objíždí: Oued laou, El Jebha, Al Hoceima. Začínáme se přibližovat k většímu městu Nador a provoz trochu houstne. Jednu chvíli máme trochu obavy o svou bezpečnost – před námi jede starý mercedes plný lidí. Běžně se tu jezdí v šesti – tři vpředu, tři vzadu. Sune se čtyřicítkou a za námi jede stejně plně obsazený mercedes. Předjíždím a naším tempem ujíždím. Nadorem projíždíme bez větších dopravních komplikací a napojujeme se na N19, která nás povede posledních pár kilometrů do Mellilly. Na temné obrazovce navigace se objevuje malinká barevná tečka – Mellillu zná. Město na marocké straně od Mellilly se jmenuje Beni Ansar a je v něm pekelný provoz – na čtyřproudé silnici nejsou namalované žádné pruhy, provoz je hustý, nikdo nepoužívá směrovky, auta z vedlejších ulic se vrhají do víru hlavní ulice bez ohledu na jakékoliv přednosti v jízdě. Ale projíždíme. Barevná tečka se zvětšuje a zvětšuje, až je najednou displej celý barevný se všemi údaji, jak jsme zvyklí. Jsme na hranici. Hranice Afriky a Evropy kolem Mellilly je údajně nejstřeženější hranicí světa. Nemohu posoudit. Plot kolem města jsme neměli možnost zahlédnout. Stojíme ve frontě aut, posunujeme se jen pomalu. Občas prochází kolem různí prodavači, často děti, a nabízí vše možné – třeba i jednotlivé papírové kapesníky. Sledujeme také, jak jeden chodec stojí tváří v tvář policistovi. Pak vytahuje svazek bankovek a předává je policistovi. Že by se pokoušel projít do Evropy a pohraničníka uplácí? Policista ustupuje stranou. Chodec kráčí dál a za chvíli stojí tváří v tvář dalšímu policistovi. Ale bankovky došly. Policista ho odvádí zpět mimo prostor přechodu. Takhle to tedy nejde. Odmítám pomocníka pro odbavení a formality vyřizuji sám. Šárka se zamkla ve „Stříbrňákovi“. Později mi vyprávěla, že chodci mířící do Evropy měli i další fintu – vzali za kliku auta stojícího ve frontě a drze si přisedli. Ale i ti byli za chvíli vysazeni a vráceni.
Měl jsem dobrý pocit, jak jsem odbavení zvládl, ale u výjezdu mě policista upozorňuje, že mi chybí razítko náčelníka o provedené celní prohlídce. Vracím se pěšky zpět. Našel jsem správnou kancelář a razítko získal. Policista zasalutoval, nastartoval jsem, zařadil jedničku a byli jsme zase v Evropě. Mellilla je normální evropské město s paneláky a obchody, kde se platí kartou nebo eurem. Je to oproti Beni Asaru v africkém Maroku o ulici dál ohromný kontrast.
Dojet k hotelu podle navigace už byla hračka. Ubytovali jsme se a uvědomili si, jaký máme hlad. Kousek od hotelu byl naštěstí McDonald, tak jsme zašli na večeři tam. Chvíli jsme zápasili s objednáním jídla přes dotykovou tabuli, které u nás tehdy ještě nebyly, vypadali jsme nejspíš jako nějací tydýti, co právě přijeli z Afriky. Ale slečna z obsluhy nám pomohla. Večeřeli jsme venku, hned vedle byla pláž a začínalo se šeřit.
Z okna hotelového pokoje jsme měli výhled na Starou pevnost nad přístavem, teď večer byla nasvětlená. Porovnávali jsme naše představy o Africe se skutečností. Žádné ohně, žádné víření bubnů, žádní spoře odění, divoce pomalovaní domorodci s oštěpy v ruce, kteří by přes ty ohně skákali. Úplně normální svět. McDonalds a další globální značky.
Usínali jsme s dobrým pocitem, že jsme nejnáročnější letošní etapu úspěšně zvládli. A zdálo se nám o překrásně krajině na pobřeží Maroka, kterou jsme projeli.