Den 6 - čtvrtek
Non-stop otevřený snídaňový bufet je jistě dobrý marketingový tah. Ale výběr potravin byl omezený a snídani už jsme si tolik neužili, jako v jiných hotelích. Chlebů se šunkou a sýrem již jsme byli přejedení.
A naše cesta zase pokračovala dál. Blížila se portugalská hranice a mýto na portugalské dálnici. Ve Španělsku to bylo relativně jednoduché, obdobný systém mýtných bran, jako mají ve Francii. Je možné platit mýto hotově, kartou nebo si pořídit předplatné a získat do zápůjčky mýtnou jednotku – „krabičku“.
V Portugalsku je na části dálnic mýto hrazeno na mýtných branách a na části pouze a jedině prostřednictvím přednabité mýtné jednotky – klasické mýtné brány s výběrčím tam vůbec nejsou.
Na stránkách autoklubu ÚAMK jsem před odjezdem zjišťoval, jakého typu bude mýtné na naší trase. Měli bychom projíždět výhradně úseky s obvyklými mýtnými branami.
Na hranici jsem trochu znejistěl, ale možnost zakoupit si nebo zapůjčit si mýtnou jednotku tam nebyla a po chvíli jsme dojeli ke klasické mýtné bráně. Zkusil jsem zaplatit mýtné kartou, ale moje Visa byla odmítnuta. Naštěstí jsem měl dostatek eur na uhrazení i dalších mýtných úseků po cestě.
Minuli jsme Porto a protože vysvitlo sluníčko, pokusili jsme se vyhledat místo ke koupání. Opět jsme zadali do druhé navigace jako cíl pláže v okolí, zkusmo jednu vybrali a pokračovali podle pokynů navigace. Z jedné dálnice jsme sjeli na druhou. Po chvíli jsme minuli značku s informací, že projíždíme placeným úsekem a z našeho předplaceného mýta bude odečteno 20 eurocentů. A bylo to tady. Dostali jsme se na placenou dálnici bez mýtných bran. Naštěstí jsme jen o pár set metrů později dálnici opouštěli. V tuto chvíli jsme tedy Portugalsko okradli o 20 eurocentů a ještě nás čekala cesta zpět.
Zaparkovali jsme u pláže a šli se prověřit místní podmínky. Sluníčko svítilo, ale foukal silný vítr. Vlny byly vysoké a nad pláží vlála červená vlajka. Šárka mě zpočátku přemlouvala, že koupání riskneme, ale nenechal jsem se. Vrátili jsme se tedy na trasu.
Na nejbližší benzinové stanici jsem pro jistotu zastavil a došel se zeptat na mýtnou jednotku. Neměli a bylo mi vysvětleno, že do Lisabonu a dál po IP 1 ji potřebovat nebudu.
Po Lisabonu nás vedla navigace spolehlivě k hotelu Corinthia. V garážích jsme zaparkovali „Stříbrňáka“, ubytovali se a vyhledali nejbližší stanici metra. Nebyla daleko od hotelu a přes ulici startovala a přistávala letadla. Letiště bylo nedaleko, letadla létala velmi nízko nad domy a byla to zajímavá podívaná.
Chvilku jsem zkoumal, jak získat z automatu jízdenky. Mají je tu formou přednabité karty. Po vyčerpání zakoupeného kreditu je možné si kartu dobít.
Jeli jsme k řece Tejo, do stanice metra Terreiro do Paco. Z její jedné strany je řeka Tejo, přes ulici veliké náměstí Praca do Comercio. Na tomto náměstí jsme si všimli velkoplošného LCD panelu a tribuny, bylo zde možné sledovat vybrané zápasy mistrovství Evropy v kopané. Ve stánku ve tvaru loďky hned vedle stanice jsme si zakoupili pivo a kochali se výhledem na Tejo a velkou sochu Krista na protějším břehu.
Dále pěšky jsme se vydali k Lisabonské katedrále. Vystoupali jsme křivolakými uličkami. Velké množství domů je obloženo různobarevnými keramickými obkladačkami, zde nazývanými azulejos. U katedrály jsme se poprvé potkali s tratí klasické lisabonské tramvaje. Staré vozy se spouštějí z kopců a šplhají zase nahoru spíše jako vozy pozemní lanovky, než tramvaje. Naproti katedrále v restauraci Cruzes Credo jsme si objednali pozdní oběd, nebo spíše možná časnou večeři.
Po ní jsme se spustili uličkami zase dolů k Teju a ke stanici metra. Blížil se večer. Metrem jsme se dokázali vrátit k hotelu. Na pokoji nás nejvíce zaujala široká manželská postel, nejširší, na jaké jsme kdy kde přespávali. V průvodci jsme si nastudovali objekty zájmu na zítřejší den, v Lisabonu jsme měli zamluvené dva noclehy.