Den 12 - středa
Po snídani jsme se zabalili a vypravili dále. Dálnice AP-7 je vedena chvíli blíže, chvíli dále od pobřeží. Po levé straně je krajina hornatá, po pravé rovinatá, občas je vidět moře. Na obou stranách je krajina rozpálená. Větší město, které po cestě míjíme, je Tarragona.
V Barceloně se zastavujeme v dopravní zácpě. Silniční pruhy jsou velmi úzké, mezi zrcátky aut ve dvou pruzích skoro není místo. Vzpomínáme na minulou cestu, kdy ve státní svátek byly ulice vymetené a skvěle se řídilo i Šárce.
Do našeho již oblíbeného hotelu s pekárnou jsme dorazili chviličku po druhé. Garáž pod hotelem je tentokrát mimo provoz a parkujeme v garážích o kousek dál – jsou o trochu prostornější.
Lístky do Sagrady Família jsme měli na šestou hodinu. Neváhali jsme, hodili do batohu plavky, ručníky a opalovací krémy a zamířili na pláž. La Pedrera v sousedství letos nebyla pod lešením a mohli jsme jí vidět v plní kráse i zvenku.
Po Barceloně se metrem pohybujeme skoro jako místní. Na pláž Barceloneta jedeme podzemkou nejkratším možným způsobem. Vystoupili jsme na stejnojmenné stanici a promotali uličkami až k moři. Pláž byla hodně zaplněná, těžko se nám hledalo místo. Také jsme se báli jít do moře společně a nechat věci bez dozoru. Tak jsme se střídali. Na pláži jsme si i koupili pití a najedli se.
Hlídal jsem čas a měl jsem připravenou možná až zbytečně velkou časovou rezervu pro přesun ke katedrále. V naplánovaný čas jsme se osušili, převlékli a vrátili na metro. Na stanici metra bylo docela dost lidí a pracovník metra nás všechny nutil tlačit se co nejvíce kupředu, aby se na nástupiště vešlo co nejvíce cestujících. Z hlášení v angličtině jsem vyrozuměl, že interval metra byl prodloužen z důvodu demonstrace.
Po příjezdu soupravy jsme se namačkli dovnitř. Dveře bylo nutné zavírat na několikrát. Takovou tlačenici snad nepamatuji. Jeli jsme jen kousek a museli přestupovat. Na druhé lince také byla plná nástupiště a prodloužené intervaly. Zbytečně velká časová rezerva se nakonec ukázala jako optimální. Nevím, jestli to bylo způsobeno demonstrací, nebo jestli byli všichni turisté na pláži, ale do katedrály se tentokrát žádná velká fronta nekonala. Prohlédli nám batohy a byli jsme uvnitř. A byli jsme fascinováni. Jednak mohutností – zvenku katedrála kupodivu až tak ohromná nevypadá, dále pak formou a detaily zpracování. Nejvíce jsme obdivovali barevné skleněné mozaiky v oknech. Slunce je prosvěcovalo a házelo barevná „prasátka“ na protější stěny. Stáli jsme tam dlouho a koukali nahoru ke klenbám a na ty barvy. V přilehlé expozici o stavbě, projektování a životě Gaudího jsme získali spoustu zajímavých informací. A v obchodě se suvenýry jsme také utratili několik eur.
Usadili jsme se pod slunečníkem stánku s občerstvením naproti katedrále a u pití a jídla ještě chvíli rozdýchávali ty neskutečné dojmy z prohlídky. Takhle zvenku katedrála skutečně tak impozantně nevypadá. Jistě se sem ještě někdy vrátíme, i když doby, kdy bude celá katedrála dokončena, se asi ani nedožijeme.
Po odpolední zkušenosti z metra jsme se rozhodli vrátit na hotel pěšky. Byla to procházka asi jeden a půl kilometru. V obchodě s potravinami jsme si koupili lahev Sangrie a během procházky jí vypili. A ještě než jsme došli k hotelu, zahlédli jsme v jedné z bočních ulic dav lidí s katalánskými vlajkami. Zašli jsme se tam podívat. Na náměstí mluvil nějaký řečník a kolem stálo množství lidí. Demonstrace za samostatnost Katalánska. Máme stále v paměti demonstrace proti režimu v Čechách před listopadem 1989 a raději jsme se vytratili, než se zamotáme do nějakého průšvihu.