Den 10 - pondělí
Všechno má být vyvážené. Po nejnáročnějším dnu přišel den nejvíce odpočinkový. Čas mezi snídaní a hodinou, kdy bylo nutné vyklidit pokoj, jsme strávili na pláži San Lorenzo. Koupali jsme se v moři, sledovali dění v přístavu a chování místních dětí a vychovatelů na školním výletě u moře.
Před vyklizením pokoje jsme se ještě osprchovali. Nastěhovali jsme zavazadla do auta a přeparkovali do přístavu. Vyšli jsme si na prohlídku pevnosti a prošli, co jen v ní bylo možné projít.
Loď odplouvala po poledni. Vyměnili jsme vouchery za lístky na trajekt a prošli celý lodní terminál. V řadě aut před bránou jsme byli jako druzí. Byl jsem rád – v neznámém prostředí se chytím podle svého předjezdce a budu vědět, co mám dělat a kam mám jet.
Brána se otevřela a popojeli jsme ke kontrolním stanovištím. Náš předjezdec zastavil na jednom, my na sousedním. Policisté přistoupili k důkladné prohlídce aut a zavazadel. Tak důkladnou prohlídku jsme ještě neabsolvovali. Policisté kontrolovali i motorový prostor a pneumatiky. Pes prolézal i autem. V autě našeho předjezdce pes cosi signalizoval, takže jeho prohlídka trvala déle, než ta naše. Do trajektu jsem nakonec přístavem projížděl jako první a ti za mnou se chytali podle mě.
Trajekt se svou velikostí rovnal naší oblíbené Gabrielle. Přejel jsem celou palubu pro auta a zastavil na přídi. Aut nakonec jelo jen pár a v ohromných vnitřních útrobách trajektu se ztrácela. Na lodi jsme potkávali jen pár cestujících. Plulo nás celkem odhadem kolem padesátky a brzy jsme všechny souputníky od pohledu znali. Plavba měla trvat šest hodin. Nejdříve jsme na zádi sledovali manévr vyplutí z přístavu, kdy náš trajekt byl do správného směru postrkován lodivodským člunem. Po výjezdu z rejdy přístavu kolem nás proplul marocký vojenský člun s respekt vyžadujícím kulometem na přídi. Pak jsme sledovali vzdalující se pobřeží a nakonec rozbili tábor ve velké lodní restauraci, jejíž součástí byl i bazén, nyní bohužel vypuštěný. Polehávali jsme u bazénu a opalovali se. Když jsme měli žízeň, koupili jsme si na baru pití. Když jsme měli hlad, koupili jsme si u něj jídlo. Byli jsme tu větší část cesty prakticky sami, měli jsme tedy vlastně náš osobní bar a barmana. Občas jsme potkali nějakou jinou loď. Nenamazal jsem si dostatečně opalovacím krémem nárty a tak jsem si je na slunci spálil.
Vyhlíželi jsme španělské břehy. Chvíli po nich se objevila i Malaga, zdálky bylo její dominantou ruské kolo.
Stavby Malagy byly větší a větší, i ruské kolo se neustále zvětšovalo, až bylo vše ve skutečné velikosti a kotvili jsme v přístavu.
Vyjeli jsme z lodi jako první a chvíli jsem přístavem bloudil. Policista u výjezdové kontroly na mě ale zamával a našel jsem správný směr.
Průjezd Malagou nebyl jednoduchý. Přestože jsem před cestou navigaci aktualizoval, naváděla mě kousek od hotelu do jednosměrné ulice z opačné strany. Zkoušel jsem kroužit všelijak kolem a doufal, že najde někde příjezd z té správné strany, ale několikrát jsem se různými způsoby dostal na stejný konec jednosměrky. Mimo hlavní ulice se zde proplétalo těžko, mezi zaparkovanými auty po obou stranách zbývalo jen velmi těsné místo na průjezd a mnohdy ještě uprostřed ulice stáli domorodci a diskutovali. Kruhy, které jsme najížděl, měly větší a větší poloměr, až to v jednu chvíli klaplo a dojeli jsme k hotelu. Uložil jsme „Stříbrňáka“ v parkovacím domě, v obchodě jsme si nakoupili večeři, pití a víno a povečeřeli na pokoji. Stmívalo se a po dni na slunci jsme byli dost vysílení.