Den 1 - sobota
První tradici naší cesty – fotografie auta před domem ve chvíli odjezdu – jsme neopomenuli ani letos. O chvíli později už jsme mířili k dálnici D5. Počasí nebylo úplně příznivé, bylo pod mrakem, chladno a občas krápalo. Nelepšilo se ani za Rozvadovem. Původní myšlenkou bylo vykoupat se v Bodamském jezeře a večer se projít po Alpách nad Vaduzem. Počasí ale tyto plány hatilo. Napadlo mě tedy vynechat rakouský úsek cesty přes Bregenz a zkusit využít trajekt přes Bodamské jezero. Odbočili jsme na Friedrichshafen. Najít přístaviště trajektů nám pomohla navigace. Neměl jsem představu o jízdním řádu, ale v přístavišti právě trajekt kotvil a na světelné tabuli nad vjezdem svítila informace o odjezdu za dvě minuty. Nalodili jsme se a chvilku řešili problém se zaplacením trajektu. Měli jsme u sebe zatím jen české peníze a kartou platit nešlo. Ale pokladní si poradila a zaplatili jsme přes terminál v palubní restauraci. Do Romanshornu na švýcarské straně Bodamského jezera trvá plavba kolem čtyřiceti minut. Trajekt nebyl zdaleka naplněn a větší část cestujících fotila jako o život – evidentně šlo o turisty, místním již plavba zevšedněla. Po dobu naší plavby zrovna nepršelo i se zdálo, že se mraky roztrhají a tak jsme mohli být na palubě.
V Romanshornu jsme si koupili a vylepili švýcarskou dálniční známku a pokračovali po pobřeží do Kostnice, nám Čechům tak neblaze známé díky upálení Mistra Jana Husa. Jízda nebyla příjemná. Hustý provoz, samé vesnice a kruhové objezdy, častá rychlostní omezení na čtyřicet kilometrů za hodinu i méně. Při příjezdu do Kostnice už bylo jasné, že čas na prohlídku nezbývá a otočili jsme se. Po nevelké vzdálenosti, jejíž překonání nám ale zabralo hodně času, jsme se připojili na dálnici 13. kterou jsme již znali z minulé cesty. Poprvé se projevila nepříjemná závada na „Stříbrňákovi“ – rozsvítila se kontrolka, že okno zadních zvedacích dveří je otevřené. To by ještě nebylo až tak zlé, horší bylo, že optická signalizace byla doprovázena až brutální akustickou signalizací. Na dálnici není možné okamžitě zastavit, museli jsme proto vydržet k nejbližšímu parkovišti a uvolněné okno zabouchnout.
Přejeli jsme Rýn a byli znovu v Lichtenštejnsku. Vystoupali jsme do hor kolem hradu a po průjezdu tunelem odbočili na úzkou a klikatou cestu k hotelu Sücka. Zaparkovali jsme a šli se ubytovat. Poprchávalo. První zvuk, který jsme slyšeli a který neustával, bylo cinkání zvonců na krku krav pasoucích se dole v údolí. Na ten zvuk jsme se ale těšili.
Bylo nám líto přes nepřízeň počasí nevykonat procházku po Alpách, tedy jsme stejně ven vyrazili. Došli jsme až k místu, odkud jsme se minule vraceli, ale tentokrát jsme zvolili jinou cestu. Vedla nás přes horské pastviny, procházeli jsme po značené cestě přes ohrady kolem nich. Také jsme se na úzkém zabláceném chodníčku potkali se skupinou krav, která nám stála v cestě. Zvířata působila nebezpečným dojmem, při našem přiblížení k nim ale ustupovala a uvolňovala nám cestu.
Do hotelu jsme se vrátili se zcela zablácenými botami a kalhotami. Boty Šárka ve sprše opláchla vodou a kalhoty jsme po zaschnutí bláta vykartáčovali. Jen jsme museli ještě chvilku v mokrých botách chodit, jiné byly až v autě.
V hotelové restauraci jsme se navečeřeli, zapili jídlo pivem a šli usnout s pootevřeným oknem, abychom slyšeli cinkání kravských zvonců.