Den 9 - neděle
Na neděli jsme měli naplánovaný víceméně odpočinkový den s krátkým přesunem. Po výborné snídani jsme se proto vydali do muzea v Altě. Hlavní atrakcí muzea jsou skalní kresby. Jsou staré 2700–2400 let, ty nejstarší až 6000 let a zobrazují motivy z běžného života – například lov. Kreseb je asi tři tisíce. Počasí nám vyšlo, po dobu venkovní prohlídky kreseb bylo slunečno. Prošli jsme si i budovu muzea se sbírkami, přibližujícími život dávných obyvatel. Ve sklepení se do expozice vcházelo tlakovými dveřmi. Informační tabule vysvětlovala, jak všechny veřejné budovy v Norsku postavené v době studené války, musely být vybaveny protiatomovým krytem pro návštěvníky. A tento kryt tak dodnes připomíná minulé rozdělení světa.
Alta je nejsevernější město světa v kategorii měst nad deset tisíc obyvatel. Přesto je zde výtečné podnebí, ovlivňované teplým Golfským proudem. Za druhé světové války bylo město Němci zcela vypáleno a obyvatelstvo deportováno.
Po pár kilometrech nás další informační tabule navedla k muzeu lodi Tirpitz. Tato německá bitevní loď jeden čas využívala zdejší Kafjord jako kotviště a v říjnu 1943 se zde stala cílem útoku britských miniponorek. Po opravách pak byla v roce 1944 přesunut více na sever k Trömsö, kde byla nakonec i potopena britskými leteckými bombami.
V muzeu je velký model lodi, několik střepin pancéřování a mnoho předmětů, vytažených ze zbytku vraku bývalé pýchy německého námořnictva. Jako malý kluk jsem o osudech lodi četl v knize Miloše Hubáčka Moře v plamenech a měl jsem z ní dojem, že celá loď byla rozebrána do šrotu a nic z ní na dně moře nezbylo. Proto jsem exponáty z lodi byl překvapen.
Na blízkém hřbitůvku jsme našli i pomník, vystavěný britským námořníkům, kteří padli na palubách miniponorek při útoku na Tirpitz.
Větší část dne nám takto uběhla s kulturními zážitky. Další cesta nás vedla prakticky výhradně kolem fjordů. Vzpomínali jsme, jak jsme před dvěma dny byli uneseni, když jsme je poprvé zahlédli. Podívaná je to stále úchvatná, ale už trošičku zevšedněla.
Na silnicích dodržujeme předepsanou osmdesátku, v praxi to vypadá tak, že sto metrů před námi jede auto osmdesátkou, sto metrů za námi další a v intervalu desítek kilometrů se nijak nepřibližujeme, ani nevzdalujeme. Jen když brzdíme u sobů, přecházejících silnici, vzdálenosti se zmenšují.
V pozdním odpoledni jsme dojeli do Storslettu. Je to malé ospalé město a ta ospalost byla umocněna tím, že byl navíc nedělní večer.
Náš hotel byl poměrně velký a na prostroném prázdném parkovišti se samotný „Stříbrňák“ ztrácel.
Po ubytování jsme si vyšli do města. Několik málo obchodů bylo zavřených, z restaurací fungovala jen jediná a tam jsme si zašli na večeři. Jídlo a pití se objednávalo u pultu. Vybrali jsme si jídlo a protože nad výčepem bylo vystavené lahvové pivo, tak i lahvové pivo. „Alkoholické pivo“ zašumělo v tu chvíli davem. Na norskou prohibici si nějak nemůžeme zvyknout.
Po večeři jsme se vrátili na hotel, zakoupili si jediná dvě plechovková piva, která byla už nějaký ten pátek vystavena na recepci a šli jsme spát.
