Den 7 - pátek
Snídani nám připravoval sám ředitel hotelu, nikoho jiného v kuchyni neměl. Objednali jsme si míchaná vajíčka a dílo se panu řediteli podařilo. A pak jsme zase sedli do auta. Projeli jsme městem, dotankovali nádrž do plna, po mostě přejeli řeku Tuloma, která ústí do Kolského zálivu, a pokračovali na sever. Myšlenky na zajížďku ke Kolskému zálivu z druhého břehu ihned zahnala tabule, jejíž nápis zakazoval cizincům odbočit ze silnice E105.
Stromy uvolnily místo kosodřevině a křovinám, které lépe snášejí místní podmínky. Brzy ale převládla severská tundra s mechy a lišejníky. U města Pečenga jsme ještě jednou zkusili sjet z hlavní silnice a pokusili se dojet k Barentsovu moři. Pečengou jsme projeli, bílý tank T 34 z podstavce připomínal boje druhé světové války. Ale kousek za Pečengou opět cedule zakazovala další jízdu cizincům. Vrátili jsme se.
Po cestě jsme potkávali mnoho pomníčků bojů druhé světové války. Fronta se tu převalila oběma směry. Navštívili jsme i jeden velký památník, kde byla vytesána do mramoru jména všech identifikovaných padlých.
Končiny, kterými jsme projížděli, byly liduprázdné. Jednu chvíli jsme projížděli městečkem, kde po obou stranách silnice byla velká kasárna. Navigace nám ale říkala, že stále jedeme po volné silnici a nikde kolem nic není.
Posledním obydleným místem na území Ruska je městečko Zapoljarnyj. Dál už se pás silnice vine tundrou zdánlivě bez jakéhokoliv života. Blízko norských hranic se znovu objevily lesy.
Asi dvacet kilometrů před norskou hranicí jsme dojeli na kontrolní stanoviště, kde nám pohraničník překontroloval pasy a vysvětlil, že po cestě k hranici nesmíme zastavovat, vystupovat, kohokoliv přibírat do auta a zbytečně se zdržovat. Zdvihl nám závoru a pokračovali jsme v cestě. Jen o malý kousek dále jsme se ale zase dostali na staveniště silnice a pohybovali se jen krokem mezi hromadami hlíny a štěrku. Mohli jsme se tak déle kochat výhledem na jezero Björnevatnet, jehož druhý břeh je již v Norsku. Ledva se nám po levé straně ztratilo z očí, objevilo se na pravé straně jezero Vatscherjarvi. A u dalšího jezera Neitjarvi jsme dojeli k hraničnímu přechodu. Odbavení jsme začali zaparkováním ve špatném pruhu, na což nás pohraničníci hned upozornili. Byli jsme jediné auto na přechodu. Vlastní odbavení proběhlo až neuvěřitelně rychle a po dvaceti minutách jsme vyrazili k norské celnici. Takhle rychle jsme ruskou hranici nikdy nepřekonali.
Na norské straně jsme si vzali hromádku propagačních materiálů a mapek k pozdějšímu prostudování. Takže až po dlouhé další jízdě jsem z jedné mapky zjistil, že hned za hraničním přechodem se dá odbočit k vesnici Jacobselv. Poslední část cesty vede po norsko – ruské hranici a z vesnice je ten kýžený výhled na Barentsovo moře.
Po pár kilometrech v Norsku jsme dojeli do vesnice Elvenes a ocitli se v dopravní zácpě. Byl to skoro šok, po těch hodinách v ruské pustině je najednou kolem dopravní zácpa, taxíky, barevné domy.
Na křižovatce za Elvenes odbočujeme na silnici E6 špatným směrem a dostáváme se do města Kirkenes, které původně naším cílem nebylo. Projíždíme po nábřeží s výhledem na Kirkenesfjord. Míjíme mimo jiné německé bunkry Atlantického valu z druhé světové války a mezi rodinnými domky se proplétáme zpátečním směrem.
Vrátili jsme se na E6 a dále jeli krajem severských fjordů, podél skalních hřebenů, z kterých padají četné vodopády. Fjordy patří k Barentsovu moři. Šárka fotí tu krásu jako zběsilá, čas od času i zastavujeme a kocháme se výhledem. Občas se silnice od fjordů odklání do vnitrozemí a stoupá mezi skalnatými hřebeny. Převýšení je veliké, stoupáme z nulové nadmořské výšky do výšek kolem pětiset metrů a zase zpět.
Mapka, kterou jsme si vzali na hranicích, nám doporučovala i další zajímavý bod Severního Norska – Silfar kaňon. Měli jsme ho na trase asi 35 kilometrů před Lakselvem.U cesty bylo malé parkovišťátko, kde jsme zaparkovali a lesíkem došli až ke kaňonu. Již po malé chvilce jsme slyšeli hukot vody a na okraji lesíka se nám na kańon řeky Borselva otevřel výhled. Jde o jeden z nejkrásnějších kaňonů Norska. Voda se tu valí a má smaragdově zelenou barvu.
Kolem Porsangerfjordu dojíždíme do Lakselvu. V blízkosti fjordů silnice přesně kopíruje průběh jejich břehů – neustále se klikatí a objíždí různé zálivy.
V Lakselvu máme zajištěno ubytování v penzionu u benzinové pumpy. V supermarketu vedle nakupujeme jídlo na večeři. Chtěl jsem koupit i lahev vína, ale žádnou jsem v obchodě nenašel a i jeden zaměstnanec, kterého jsem se zeptal, mi potvrdil, že nic takového nevedou.
Před večeří jsme se ještě prošli po Lakselvu. Je zde letiště Banak a sledovali jsme, jak z něho startoval vojenský dopravní čtyřmotorový Hercules. Úžasná podívaná na tak mohutný stroj.
Na pokoji jsme se navečeřeli a zapili jí Velkopopovickým Kozlem z palubních zásob. Okna pokoje byla opatřena silnými závěsy, takže jsme si mohli z polárního dne vytvořit noc a klidně spát.
