Den 6 - čtvrtek
Ráno jsme si zase udělali snídani sami – byla to druhá a poslední taková na letošní cestě. Při odjezdu jsme během stání u stažených závor železničního přejezdu zaregistrovali další místní zvláštnost – spuštění závor je doprovázeno současným vysunutím železných desek ze silnice nahoru. Tady asi nemají problémy s auty na přejezdu po spuštění závor.
Před cestou liduprázdnou krajinou jsme ještě dotankovali nádrž do plna a pokračovali dál. Charakter krajiny nebyl úplně monotónní – lesy se střídaly s jezery.
Po něco více než dvou stech kilometrech se u silnice objevil modrý sloup. Tušil jsem, oč jde, a zastavil. Byl to sloup s nápisem Poljarnyj krug. Byli jsme na polárním kruhu. Kolem sloupu byly po keřích a stromech rozvěšeny různé součásti oblečení a odpadky. Jinak nikde nic. Jen lesy. Nikde nikdo, jen my dva se Šárkou a „Stříbrňák“ na kraji silnice. Ani parkoviště tady není.
Pokochali jsme se a jeli dál. U vesnice Běloje More jsme opustili silnici, někdy též nazývanou dálnicí, a chtěli jsme se ještě podívat ke břehům Bílého moře. Projeli jsme vesnicí a moře pořád nikde, přestože navigace ukazovala, že už v moři jsme. Mapové podklady v Rusku skutečně nejsou zcela stoprocentní. Jeli jsme tedy dál mořem a zastavili jsme se až před závorou u nějakého podniku. Otočili jsme se a vrátili stejnou cestou na hlavní.
Po dlouhé době jsme se ocitli v blízkosti měst. První byl Mončegorsk a o kousek dál Oleněgorsk. V okolí těchto městech jsou významná naleziště a doly na niklové a měděné rudy a závody na jejich zpracování. Obě města se trochu podobala ocelovému městu ze stejnojmenného filmu. Tísnivá atmosféra.
U Oleněgorsku jsme projížděli dvěma křižovatkami ve tvaru kruhového objezdu. Už jsme skoro zapomněli, jak takové křižovatky vypadají.
V oblasti je několik vojenských letišť a na obloze se čas od času prohánějí stíhačky.
Stromy kolem byly nižší a nižší, občas se i objevila nějaká vesnice, na silnici se začala objevovat další auta a bylo znát, že se blížíme k velkému městu.
Byl to Murmansk. Okruh kolem Murmansku, po kterém jsme měli dojet až k hotelu, byl také ve fázi výstavby/přestavby a velkou část cesty jsme jeli po kamení a hlíně. Hotel byl situován na okraji Murmansku, ve sportovním areálu, kde byly i sjezdovky. Ubytovali jsme se a vyptávali na mapu, abychom se mohli vypravit do centra. Na recepci žádnou neměli a zavolali řediteli hotelu, který se měl z centra vracet, aby nám nějakou obstaral. Ale bohužel se dlouho nevracel a tak jsme se do města vypravili naslepo.
Někde, kde nám to přišlo, že už jsme v centru, jsme zaparkovali, obešli pár bloků a našli restauraci. Dali jsme si večeři a po ní chvíli pokračovali v procházce. Dominantou města je ale ohromná socha vojáka na výšině nad městem – památník obráncům Murmansku. Místní mu přezdívají Aljoša. Monument je nepřehlédnutelný a poměrně dobře jsme se k němu dostali.
Od Aljoši byl nádherný výhled na Murmansk, přístav v Kolském zálivu a na lodě. Navíc se v průběhu dne vyjasnilo a bylo nádherné počasí. Zkusili jsme popojet ještě kousek dál podél Kolského zálivu k Severomorsku, ale hned za Murmanskem byla závora, fronta aut a dál se mohli jen místní po předložení dokladů. Jako cizinci jsme byli bez šance a vrátili jsme se na hotel.
Na recepci už na nás čekala mapa Murmansku.
V hotelové restauraci se konala svatba, sedli jsme si tedy ke stolu vedle restaurace a chtěli ochutnat místní pivo. Bohužel, točená Baltika byla vyhrazená pro hosty svatby, ale dostali jsme jiné místní lahvové pivo – Velkopopovického Kozla. Požádali jsme o jednu neotevřenou lahev, kterou jsme chtěli dovézt našemu hostinskému k Partyzánovi. Navíc jsme dostali suvenýr – dřevěnou chaloupku zasypanou sněhem – reklamní předmět hotelu, který prý ručně sami vyprávějí. Po třech lahvových jsme z restaurace odešli, protože se stoupajícím množstvím vypitého alkoholu se mužští hosté svatby více a více zajímali o Šárku.
Pokoj byl pěkný, moderně vybavený a evidentně po nedávné rekonstrukci. V koupelně bylo podlahové topení, ale netekla teplá voda. Šárka to zašla reklamovat na recepci a dozvěděla se, že když je svatba, je v restauraci hodně špinavého nádobí a když se myje hromada špinavého nádobí, tak teplá voda na pokojích neteče.
Večerní koupel jsme tedy odložili na ráno a poprvé usnuli za polárním kruhem.
