Den 5 - středa
Ráno jsme si museli přivstat. Loď odplouvala v 8:00. Stihli jsme si i udělat snídani a v přístavu byli včas. Bylo pod mrakem. Před nástupem jsme byli informováni, že začalo plné léto, teplota vzduchu je osm stupňů a teplota vody v Bílém moři šest stupňů.
Plavba trvá dvě hodiny. První hodinu jsme strávili uvnitř lodi. Její kapacita byla plně obsazena a docela jsme se mačkali. Na druhou hodinu jsme vyšli na palubu. Bylo hodně chladno, naštěstí bylo možné si koupit čaj.
Bylo úchvatné, když se na obzoru objevily Solovecké ostrovy. Poprchávalo. Někteří naši spolucestující použili na cestu ke klášteru připravené taxíky. I když slovo taxík je poněkud nadnesené. Šlo o terénní Uazy bez jakéhokoliv označení. Také tu jezdily asi dva malé autobusy na vysokém podvozku. Asfaltky na Solovkách jsou vzácné. Nejlepším povrchem je zde panelka, jinak jen bláto a štěrk.
My jsme ke klášteru došli a u trhovkyně si koupili svačinu. V pokladně jsem nám obstaral vstupenky v rámci skupiny s ruskojazyčným výkladem. Prohlídka měla trvat tři hodiny.
Klášter byl po revoluci v roce 1917 využíván jako vězení pro odpůrce sovětského režimu. Mnoho z vězňů se ani ničeho nezákonného nedopustili, mnoho z nich se již z vězení nevrátilo.
Na obrázcích na internetu jsem viděl barevné fotografie, na kterých klášter vypadal nádherně. Jde ale o fotografie pořízené v době slávy kláštera těsně před revolucí. Od té klášter chátral a opravy začaly až v posledních letech.
Prohlídka na nás působila skličujícím dojmem. Navíc byla velká zima. Ke všemu v jednu chvíli nesli kolem nás nosítka s dělníkem, který zde prováděl opravy, utrpěl pracovní úraz a nevypadalo to s ním dobře. A opravdu prohlídka trvala celé tři hodiny. Prošli jsme se ještě kolem kláštera a vyhledali doporučenou lepší restauraci.
Na náměstí jsme šli kolem nákladního Zilu, pod kterým odpočívaly kozy. Vedle byl stánek se suvenýry, do kterého jsme zašli a vše si prohlédli.
Restaurace Solovecká svoboda byla součástí hotelu. Šlo zřejmě skutečně o lepší restauraci, měla i splachovací toalety a prostředí působilo kultivovaným dojmem. Poobědvali jsme a jako pozornost podniku za kus kovové drátěnky, který ve svém jídle Šárka našla, jsme měli i kávu a zákusek.
Po obědě jsme se toulali po hlavním Soloveckém ostrově. Za návštěvu určitě stojí i další ostrovy tohoto souostroví – Zaječí, Muksalma. Ale tolik času jsme neměli. V lese jsme rádi použili Repelent, komárů zde skutečně byly miliardy. Prošli jsme kolem dřevěné budovy pošty i k letišti s dřevěnou odbavovací halou. Právě startovalo letadlo L-410 české výroby v barvách Aeroflotu.
Na ostrově je hodně starých dřevěných chalup, v kterých žijí lidé, rostou tu ale i moderní vily. Je tu bída. A binec, který většinu roku milosrdně skrývá sníh a těch pár letních měsíců místní lidé ten výhled vydrží.
Navečer jsme se vrátili do přístavu a dokonce svítilo sluníčko.
Plavba zpět byla zajímavá, ale zhruba v půlce se zase rozpršelo a déšť nás zahnal do podpalubí, odkud byl malými špinavými okénky jen minimální výhled ven.
„Stříbrňák“ na nás čekal na parkovišti a pomalu a opatrně nás vrátil do Kemu. Byli jsme totálně vyčerpaní. Uvařili jsme si večeři, otevřeli si plechovkového Velkopopovického Kozla a šli spát.