Den 4 - úterý
Styl hotelové snídaně v hotelu Rossija se stále nezměnil, povedlo se nám nasnídat se rychle. Dnes před námi bylo něco přes osm set kilometrů. Na výjezdu z Petrohradu jsme dotankovali nádrž do plna. Provoz se zvětšující se vzdáleností od Petrohradu slábnul. Cesta vede zpočátku v blízkosti Ladožského jezera, jezero ale ze silnice vidět není. Kvalita silnice je různá. Chvíli jedeme po novém asfaltu, chvíli po rozbité silnici, chvílemi projíždíme staveništěm. Provoz je velmi slabý, na tachometru máme mimo vesnice, kterých zde moc není, pořád rychlost kolem 100 kilometrů za hodinu. Zemědělské krajiny kolem ubývá, převažují lesy a jezera. Výška stromů se pozvolna snižuje.
Jediné větší město, v jehož blízkosti se ocitáme, je Petrozavodsk. A míříme Karélií dál a dál na sever, číslice na kilometrovnících u silnice se směrem od Petrohradu stále zvyšuje.
U jedné z benzínových stanic, kterých sice není mnoho, ale přeci jen jsou rozmístěny častěji než po očekávaných čtyřech stech kilometrech, děláme zastávku na oběd.
Vzdálenosti mezi vesnicemi se prodlužují a projížděné končiny jsou prakticky liduprázdné.
Těmito končinami vede bělomořsko-baltský kanál, spojnice dvou moří, kterou vystavěli v letech 1931-1933 vězni z Gulagů. Za cenu nesmírných obětí byl hotov za 22 měsíců. Byla vlastně celkem asi 250 kilometry vykopaného kanálu propojena jezera na trase.
U řeky Kem odbočujeme z hlavní silnice ke stejnojmennému městu. Kvalitní silnice končí a jedeme po totálně rozbitém povrchu. Později, při pohledu na satelitní snímky, jsem si všimnul, že jsme v místě odbočky míjeli velké opuštěné, zřejmě bývalé vojenské letiště.
Po břehu řeky Kem pokračujeme pomalu do města. Žádná z našich navigací nemá ve svých podkladech ulice města, proto nás čeká vyptávání na cestu. Město, které kdysi poskytovalo zázemí zejména dozorcům z Gulagu, přišlo v postsovětské době o mnoho svých obyvatel, kteří se najednou neměli čím živit. Mnoho domů je prázdných, vše je sešlé. První domorodec, kterého jsme požádali o radu, nám uměl pomoci jen s přibližným směrem. U benzinové pumpy jsme naštěstí dostali fotokopii mapky města. Kontaktovali jsme majitelku bytu, který jsme měli na dvě noci pronajatý. Domluvili jsme si schůzku u domu.
Byt byl v panelovém domě, postaveném v lepších sovětských časech města. Od té doby byl udržován za použití typické ruské svépomoci, stejně jako ostatní domy kolem. Připadali jsme si spíše jako v nějakém menšinovém ghettu. Mezi domy polehávali toulaví psi.
Šárka navrhla, že se otočíme a odjedeme. Ale zůstali jsme. Paní Světlana nás ubytovala. Interiér bytu byl prostý, vybavení nám připomínalo to, které jsme pamatovali z našich bytů v sedmdesátých letech a tehdy nám připadalo zastaralé. Navíc byla barevná televize a wifi síť. Paní Světlana se musela ještě vrátit do práce, ale domluvili jsme si sraz po práci u místní restaurace. Zajede s námi do Rabočeostrovska a pomůže nám s nákupem lodních lístků na Solovki.
Restaurace zvenku připomínala objekt před demolicí a chvíli jsme hledali vchod. Po prošlapaných schodech jsme vystoupali do patra a ocitli se v sále, který byl vyzdoben jako diskotéky u nás začátkem osmdesátých let. Venku na terase jsme povečeřeli a měli přitom výhled na Bílé moře a soutok řeky Kem s ním. Zpátky na ulici jsme zahlédli terasu odspodu a její technický stav nás vyděsil. Hned vedle restaurace stojí Kemský mužský klášter. Na něm je vidět osud církve v Rusku po revoluci v roce 1917. Po revoluci byl vyrabován, skoro století chátral a nyní nejsou prostředky na jeho opravu.
Chvílemi pršelo, chvílemi déšť ustával a bylo teď vidět i dvojitou duhu. S paní Světlanou jsme přejeli do Rabočeostrovska. Kvalita silnice byla úděsná, nebylo možné jet rychleji než čtyřicítkou. Paní Světlana nám ukázala, kde se v přístavu dá zaparkovat a zašla s námi i do pokladny, kde se nám podařilo zakoupit dva lístky na zítřejší plavbu lodí Vasilij Kosjakov. Paní Světlana nám také na kousek papíru načrtla mapku Solovek s umístěním dobré restaurace.
Vrátili jsme se do Kemu, vysadili paní Světlanu a v obchodě si ještě nakoupili jídlo na zítřejší den – vrátíme se z výletu pozdě. Kupodivu v obchodě bylo možné platit kartou.