Den 3 - pondělí
Opustili jsme Daugavpils a již kousek za městem jsme se poprvé seznámili s opravou silnice na severu. Bližší popis, jak taková silniční oprava probíhá a co to obnáší pro řidiče, je v kapitole věnované našemu „Stříbrňákovi“. Bylo to obdobné v Lotyšsku, Rusku i Norsku.
Po silnici A13 jsme přes Rezekne a Karsavu dojeli k ruské hranici. Kraj po cestě nebyl nijak hustě osídlen, převažovala zemědělská krajina. Lotyšsko jsme opustili bez jakýchkoliv problémů a zdržování, ale na ruské straně, na přechodu Ubylinka, jsme se zdrželi kolem jedné hodiny, přestože jsme si vzpomněli na všechny postupy a byli jsme u hraniční závory první. U vedlejší závory jsme registrovali skupinu motorkářů.
Poprvé se nám vymstilo, že jsme již na hranici neměli ruskou měnu – na ruské straně je hned první úsek cesty placený. V prostoru hraničního přechodu nebyla žádná směnárna a částku kolem čtyř set rublů bylo nutné uhradit na místě v hotovosti. Naštěstí dokázala Šárka obměkčit prodavačku v obchůdku vedle a došlo ke směně z eur na rubly a ty byly použity k uhrazení poplatku.
Kousek za hranicemi nás upoutala malá betonová stavba, připomínající bunkr. Zastavili jsme a zjistili, že jde skutečně o bunkr. Opodál navíc stála směrová tabule ukazující směr k muzeu Stalinovy linie. Znám české pohraniční pevnosti, navštívil jsem Maginotovu linii, ani ruské bunkry jsem nemohl vynechat.
Odbočka byla ruská vedlejší silnice – štěrk a prach. I když jsem jel pomalu, zvedala se za námi oblaka prachu. Brzy nebylo znát, že před startem cesty jsme „Stříbrňáka“ pečlivě umyli. Měl jsem na těch nerovnostech obavy o praskliny na čelním skle, ale naštěstí se nezvětšovaly. Jedna prasklinka se ale stále prodlužovala, chvíli směřovala velmi pomalinku nahoru, ale po nějakém čase změnila směr a pomalinku se táhla směrem ke spolujezdci.
Na parkovišti u muzea oproti nám stála řada motocyklů, evidentně těch, které byly na hranicích odbavovány chvilku před námi. Chlapi si nás fotili a připadali jsme si jako celebrity. Po zastavení se ukázalo, že jde o kluky z Čech a fotili si nás, protože byli překvapení při setkání s autem z Čech. Jeli na otočku do Murmanska.
Prošli jsme si bunkr a exponáty muzea. Vystaveny byly převážně pozůstatky bojové techniky, které se dodnes nacházejí v okolních lesích. Na malém hřbitůvku byly hroby vojáků, jejichž ostatky se také stále v okolí nacházejí.
Při další cestě po E95, daleko za Pskovem, jsme byli poprvé na našich cestách konfrontováni s dopravní policií. Předjížděl jsem kolonu kamionů, jako auto přede mnou, a najednou se přerušovaná čára změnila v plnou. Dokončil jsem předjížděcí manévr. Policejní lada stála o kus dále v protisměru a policista na naší straně silnice zastavil nás i našeho předjezdce. Odvedl mě do služební Lady, ve které seděl druhý policista velmi rozložité postavy – proto seděl na sedadle spolujezdce. Posadili mě za volant a rozložitý policista kontroloval mé doklady. Vysvětlil mi, co jsem udělal a ukázal mi i video z palubní kamery. Neodporoval jsem. Vysvětlil mi, že se za tento přestupek u nich i zavírá do vězení. Pochopil jsem, že se nějak dohodneme, je jen otázka, co to bude stát. Vysvětli jsem mu, že u sebe nemám žádné rubly, ale můžeme někde vybrat z bankomatu. Říkal, že je to problém, protože stovky kilometrů daleko žádný bankomat není. Ale vždyť jedu z Evropy a jistě mám nějaká eura. Příkývl jsem. Policista si řekl o dvě stě euro. Otevřel jsem peněženku a ukázal mu, že mám pouze dvaceti eurovou bankovku. Větší obnos jsem předal Šárce na hranicích, když bylo třeba je směnit a zaplatit silniční poplatek. Ale samozřejmě jsme policistovi neřekl, že bych ještě nějaká eura mohl přihodit.
Dvaceti eurová bankovka policistu zklamala, ale řekl mi, že žádné hlášení sepisovat nebude. Nechal si v mém řidičském průkazu ukázat a přečíst moje křestní jméno a stiskem ruky jsem mu musel slíbit, že už v Rusku na plné čáře nikdy předjíždět nebudu.
Vrátil jsme se k Šárce, která byla vyděšena představou, že budu odvezen policejní ladou kamsi a ona zůstane sama v Rusku.
Další cesta proběhla bez komplikací až k Petrohradu. Měli jsme sebou dvě navigace, jednu původní, kterou jsme využívali na minulých cestách a jednu novu stejné značky, větší, ale s horším systémem vyhledávání cílů. Pro průjezd Petrohradem k hotelu jsem použil starší navigaci, adresa hotelu se v ní nastavovala lépe. Nová navigace ale byla na rozdíl od té staré úplně aktuální. Jeli jsme proto podle dezorientované navigace, protože v Petrohradu přibyly nové části různých okruhů, které neznala. Než jsme si chybu uvědomili, přes jeden most s placeným přejezdem jsme přejeli zbytečně a museli se vracet. V silném provozu už nebyl prostor v klidu hledat adresu v nové navigaci, ale při jednom delším čekání na červené se to povedlo a dojeli jsme k našemu oblíbenému hotelu Rossija.
Zatímco navigace byla dezorientována prostorově, my byli dezorientováni časově. Jiný čas ukazovala palubní deska auta – na té ale vždy necháváme původní pražský, jiný na navigaci, která automaticky počítá s časovými posuny a jiný čas byl v realitě. Až po chvíli jsem si uvědomil, že prezident Putin zrušil v Rusku letní čas a časový posun tedy nebyl dvě hodiny, jak s ním počítala navigace, ale pouze jedna hodina.
Rychle jsme se ubytovali a vyrazili do naší oblíbené restaurace v Parku Pobědy. Bylo chladno, takhle chladno jsme tu ještě nezažili, ale možná, že při minulých návštěvách jsme se strefili do netypicky teplého počasí. Opravy a úpravy v Parku Pobědy, které tu při naší minulé návštěvě probíhaly, byly minulostí a park vypadal skutečně pěkně. Trochu zklamání nám způsobil fakt, že světová globalizace postupuje a restaurace měla nové majitele – Turky. Oblíbený šašlik jsme si dali, ale v nabídce již přibyly i kebaby a ruská originalita se začala vytrácet.
Po večeři jsme popojeli metrem na stanici Něvskij prospekt a přes Trojický most kolem Petropavlovské pevnosti došli ke stánku s občerstvením, který se nám minule zalíbil. Nejprve jsme ho minuli, abychom si prošli i vzdálenější okolí. Objevil jsem modelářskou prodejnu, kde jsem si zakoupil jednu ladu do své sbírky autíček v měřítku 1:43.
K občerstvení jsme se vrátili a poseděli u piva Baltika, sušených rybek a proužků sušeného kalamára. Po Trojickém mostě jsme se přešli na druhý břeh Něvy a zabrousili do uliček. K našemu překvapení jsme přes pokročilou večerní hodinu zjistili, že chrám Vzkříšení Krista je ještě otevřen. Zakoupili jsme si vstupenky a znovu si ho prohlédli. Menší částkou jsme i přispěli na údržbu chrámu – naše stokoruna byla mezi rublovými, eurovými a dolarovými bankovkami různých nominálů jediná.
A pak už jsme došli na hotel, překontrolovali, že „Stříbrňák“ na nás čeká, a šli spát.
