Den 6 - čtvrtek
Při snídani jsme si všimli, že poměrně dost Španělů si dopřává snídani v hotelu. Lidé přišli z ulice, v klidu posnídali, a pokračovali. U nás žijeme moc hekticky.
Po snídani jsem velmi opatrně vyjel z garáže a vymotali jsme se z města. Cestou jsme míjeli nám už známá barcelonská místa. Z nejjižnějšího bodu naší cesty jsme se začali vracet k severu. Španělské dálniční mýto funguje na stejném principu, jako francouzské. Platí se v hotovosti nebo kartou na mýtných branách.
Po přejezdu francouzské hranice se dálnice za Perpignanem na chvilku přiblížila ke Středozemnímu moři a za Narbonne jsme pokračovali až k Nimes nezvykle po stejné cestě, jako před třemi dny, jen v opačném směru.
Náhodou jsme se zastavili ke svačince a střídání na jednom odpočívadle, odkud byl pěkný výhled na moře a kde bylo slyšet v korunách stromů cikády. Takhle to vypadá romanticky, ale ve skutečnosti je to pěkný bengál.
Počasí nám přálo a Provence nás uchvátila. Domečky s okeničkami, modravá pole kvetoucích levandulí. Hlavním městem Provence je Marseille, kam jsme právě měli zamířeno. Při průjezdu městem nás zaujalo moře, stará pevnost a katedrála. V centru jsme zaparkovali v garážích v tunelu de la Joliette. Je to jen kousek od starého přístavu Vieux – Port a katedrály. Přímo u garáží je moderní budova muzea, kde jsme později v kavárně chvilku poseděli. Nejprve jsme došli ke katedrále, která také nebyla daleko. Přes jednu ze dvou starých pevností, střežících přístav, přes Fort Saint – Jean jsme došli ke starému přístavu. Nyní slouží starý přístav již jen jako přístaviště jachet a malých výletních lodí. Uvažovali jsme o výletu lodí na ostrov If, ale byly vysoké vlny a žádné další lodě už toho dne neměly plout. Kolem přístaviště byly i odpoledne trhy – vonělo to levandulí, koupit se dalo všechno možné z levandule a s levandulí, marseillská mýdla, upomínkové předměty.
Při návratu do garáží jsem zjistil, že jsem někde ztratil platební kartu a parkovací lístek. Chybějící platební karta byla jednodušší záležitostí – během chvíle jsme jí zablokovali. Horší to bylo s parkovacím lístkem. Bez něho nebylo možné opustit garáže a s obsluha odmítala komunikovat v jakémkoliv jiném jazyce, než ve francouzštině. Byl to boj, ale skončil naším vítězstvím a přejeli jsme k hotelu. Ten stál shodou okolností přímo naproti stadionu dalšího slavného fotbalového mužstva – Olympique Marseille.
Po ubytování jsme vyzkoušeli místní metro – v Marseille jsou pouze dvě linky metra. Kousek jsme popojeli a vyrazili do kopce k dominantě města – bazilice Notre – Dame de la Garde. Pomalu jsme stoupali starými úzkými uličkami. Bylo horko a u některých bytech v přízemí byla okna otevřená dokořán, takže chtě nechtě bylo možné nahlédnout do života běžných domácností. Z dobře známých míst se to tam nejvíce podobalo pražskému Žižkovu a Libni.
Až ke katedrále jsme došli. Bylo od ní celé město vidět jako na dlani. Bazilika, Stadio Vélodrome, Starý přístav, obě jeho pevnosti. Na moři byl krásně patrný ostrov If.
Než jsme se stačili pořádně rozhlédnout, odjel poslední malý autobus do města a nezbylo nám, než i pěšky sestoupit. Přicházel večer a kupodivu bylo jen málo otevřených v restaurací, jednu jsme ale našli, sedli si na venkovní zahrádce, a dokonce zde byl i doprovodný hudební program – dva lidoví umělci hráli na kytary. Ochutnali jsme místní pivo a sledovali provoz kolem. Všechna auta byla více méně otlučená, ježdění v úzkých uličkách evidentně nebude žádná legrace.
Pokojík byl malý a útulný, jen vzduch byl nejdříve trochu zatuchlý, ale během naší vycházky se pokoj vyvětral.
