Den 4 - úterý
Počasí se přes noc umoudřilo, ale už jsme se moc těšili do Barcelony, kam jsme odpoledne chtěli dojet, a tak jsme prohlídku Toulouse vynechali z plánu i v úterý ráno. Těšení na Barcelonu bylo tak mocné, že jsem ani nechtěl ztrácet čas dotankováním nafty v blízkosti Toulouse. Chystal jsem se natankovat v Andoře naftu za nízkou cenu bez daně a tak jsem chtěl dotankovat po cestě jen nezbytné množství nafty podle ukazatele dojezdu v autě a navigace. Úspěšně jsme minuli i několik menších pump. Sice mě to lehce znervózňovalo, ale ukazatel dojezdu auta ukazoval stejnou hodnotu jako říkala navigace, že jsme vzdáleni od Andorry. Záhy potom ale začala silnice stoupat k vrcholkům Pyrenejí a natankovat najednou nebylo kde. A silnice stoupala a stoupala. Proud vozidel na ní byl nepřetržitý, silnice úzká a neuměl jsem si představit, co se bude dít, až nám nafta dojde. Myslím, že na našich cestách byl toto zatím nejvíce psychicky vysilující moment. Stoupání nádhernou horskou krajinou, kde postupně les přecházel v kosodřevinu, aby po dalších nastoupených metrech zmizela i kosodřevina a začaly vládnout mechy a lišejníky, jsem si tedy neužil tak, jak bych si představoval.
Jen kousek za hranicí Andorry byla benzínová pumpa, ke které odbočoval i proud vozidel před námi. Tolik nafty jsem nikdy před tím ani potom do nádrže nenalil. Do nádrže se vešlo 68 litrů za cenu 1,12 Eur/l.
A silnice stoupala i dále. Za první vesnicí – Pas de la Casa – se objevil i sníh. Zaparkovali jsme u lanovky v lyžařském areálu a trochu se prošli. Na lanovce byla informace, že jsme v nadmořské výšce 2408 metrů.
Většina území Andorry se nachází ve výšce nad hranicí kosodřeviny. Velké výškové rozdíly silnice překonává četnými prudkými zákruty. V létě je v Andoře slabý turistický ruch, jiné je to v zimě, kdy mnoho lyžařských areálů láká o hodně návštěvníků více. Letním lákadlem jsou zejména nížší ceny v obchodech díky absenci daně z přidané hodnoty. Využili jsme toho k nákupu portského vína a výborných klobás. V sousední parfumerii nám nabízeli namíchání jakéhokoliv parfému podle našeho přání. Šárka se cvičně optala na své oblíbené a opravdu byli schopni namíchat vše. Vycházka okolím nás nelákala, bylo zataženo a pršelo.
Směrem ke španělské hranici silnice hodně klesala. Minuli jsme hlavní město Andorra la Vella sevřené mezi horskými hřbety a v dešti překročili španělskou hranici.
Na španělském území se počasí začalo trochu lepšit a zastavili jsme se na odpočívce s výhledem na panorama Pyrenejí. Nad horami právě zuřila bouře a takhle zdálky to byla zajímavá podívaná.
Provoz byl slabý, jak jsme později zjistili, ve Španělsku byl státní svátek, a brzy jsme v poklidu dojeli do Barcelony a bez problémů jí projeli až k hotelu v centru. Recepční nám povolila první noc nechat parkovat „Stříbrňáka“ na ulici před hotelem v zákazu stání. Tím jsme ušetřili poměrně velkou částku za jeden den parkování v podzemní garáži. Ale zítra již bude pracovní den a budeme muset přeparkovat do garáže. Z okna hotelového pokoje, pokud jsme se dostatečně vyklonili, jsme měli možnost zahlédnout chrám Sagrada Familia a nebyl daleko. Po ubytování jsme se vypravili do města. O blok dále stojí dům La Pedrera, další z vrcholných děl architekta Gaudiho. Před vchodem do La Pedrery stála velká fronta lidí, prohlídku jsme tedy naplánovali na středeční ráno.
Popojeli jsme metrem a prohlédli si gotickou katedrálu svaté Eulálie, vystoupali jsme i na střechu a chvíli u katedrály poseděli u piva a Sangrie. Na Katalánském náměstí jsme si dali další Sangrii a pivo a ulicí La Rambla pak došli k moři kolem pomníku Kryštofa Columba. Metrem jsme se vrátili a povečeřeli na pokoji ze zakoupených zásob.
