Den 3 - pondělí
V pondělí nás čekalo něco přes pět set kilometrů. Do Osla po dálnici E6. Před norskou hranicí byl v horách krátký placený úsek. Poprvé nás zradila navigace. V jednu chvíli nás navedla na sjezd z dálnice. Bylo to v horském údolí a sjezd se klikatil ještě užším údolím a chvílemi vedl i tunely. Po chvilce nás navigace nechala najet znovu na dálnici. Vypadalo to, jako bychom přejížděli z dálnice na jinou dálnici, ale po chvíli jsme zjistili, že míříme zpět do Göteborgu, i když navigace tvrdí, že jedeme do Osla.
Jakmile to bylo možné, opět jsme sjeli a v opačném směru zase najeli. Navigaci jsme zresetovali, ale naši důvěru v ní to podstatně srazilo.
Poměrně záhy jsme na norském území zjistili, že se v některých úsecích platí dálniční mýto. Informace o něm a jeho platbě mě nenapadlo zjišťovat. Mýto hlídají kamery. Projetý úsek lze zaplatit na nejbližší benzinové pumpě. Alternativou je zaregistrovat do systému SPZ auta a kreditní kartu. Po převodu jednoho eura na takto založený účet už běží platby mýta automaticky z karty.
Teď jsme se k placení mýta postavili čelem – ignorovali jsme ho a rozhodli jsme se z Osla pokračovat mimo dálnice. V takovém případě, jak jsem později zjistil, zašle správce mýta složenku na nezaplacené mýto (bez přirážky) na adresu majitele auta. Smířil jsem se tedy s tím, že dojde složenka a mýto doplatím později. Leč složenka nikdy nedošla – zasílá se až od nějaké určité dlužné částky, aby to mělo nějaký ekonomický smysl. Takže asi o moc peněz jsme Norsko neokradli.
Průjezd Oslem byl na orientaci poměrně náročný. Nápisy na směrových tabulích jsou velmi dlouhé a obtížně srozumitelné. Páteřní komunikace vedou částečně pod zemí a tam byla naše navigace ztracena. Bylo by to jednoduché, kdyby šlo o prosté tunely, ale v Oslu jsou v tunelech i křižovatky a dokonce i kruhový objezd. Tam, kde jsme nejvíce potřebovali nějakou radu, navigace zarytě mlčela, aby se ozvala po vyjetí z tunelu s lakonickou hláškou „až to bude možné, otočte se“.
Ale i tak jsme poloostrov Bygdoy našli. Tomuto poloostrovu v Oslofjordu se přezdívá „muzejní poloostrov“. Je zde norské národopisné muzeum, muzeum voru Kon Tiki, norské námořní muzeum, muzeum Vikngů a muzeum lodi Fram. Hlavním exponátem je loď Fram, na které v letech 1893–1912 uskutečnili plavby do Arktidy a Antarktidy Fridtjof Nansen, Otto Sverdrup a Roald Amundsen. Loď je možné prohlédnout si i zevnitř. Pro přiblížení podmínek, v jakých žili polárníci na lodích zamrzlých v ledu při těchto expedicích je v muzeu i speciální chlazená expozice, jde o rekonstrukci lodní kabiny, ve které je šero, zima, a ze všech stran je slyšet praskání v trupu lodi.
Venku jsme se ze břehu chvíli dívali na střechy a věže Osla. Jakýsi ruský turista se svlékl do slipů a vrhl se zaplavat si do Oslofjordu. Šárka ho chtěla následovat, ale povedlo se mi jí přesvědčit, že to není dobrý nápad. Bylo nádherné počasí, svítilo slunce a bylo teplo. Ale voda v Oslofjordu byla studená.
Přes Oslo jsme projeli ještě jednou a vystoupali do kopců nad město k lyžařskému a skokanskému areálu na Holmenkollenu. Ve spodní části můstku jsme si prohlédli severské muzeum a pak výtahem vyjeli nahoru na můstek. Byli tam s námi pouze dva turisté, nějací kluci s moravským přízvukem. Můstek na Holmenkollenu jsem samozřejmě viděl několikrát v televizních přenosech, ale i když to v těch přenosech vypadá, že vidíte i něco z okolí, pak vlastní návštěva překvapí. Z můstku je výhled na Oslo a do dáli na Oslofjord. Více z okolí ukážou televizní záběry z biatlonu. Trať vede po návrší kolem můstku a když od té doby máme možnost závod sledovat, tak si různě ukazujeme prstem na obrazovce a pokřikujeme: „tady jsme parkovali“, nebo: „tudy jsme šli“.
Z Osla jsme se vymotali směrem ke švédské hranici a navigaci jsme zakázali dálnice. Jeli jsme přes malebné norské vesničky, cesta se klikatila chvíli lesem, chvíli mezi loukami a byl to nádherný zážitek. Střídali jsme se v řízení v jednom místě v lese, na odpočívce u jezera a ten obraz byl až kýčovitý.
Na norsko – švédské hranici jsme našli otevřený supermarket a po včerejší zkušenosti z Göteborgu jsme si nakoupili nějaké jídlo pro studenou večeři. Dojezd do Kilu měl být kolem osmnácté hodiny, tedy v době, kdy už bude Švédsko zase „vypnuté“.
Kil je malé městečko nedaleko jezera Vänern. V době našeho příjezdu už bylo skutečně všude mrtvo. Restaurace pod hotelem zavírala o páté a nikdo již nebyl ani na recepci hotelu – museli jsme zavolat na číslo uvedené u zvonku a vyžádat si kód pro automatického vrátného.
Pokoj jsme měli ohromný, tak velký jsme během našich cest nikdy neměli. Na chodbě bylo i piano a v lednici ve společných prostorech byla připravena studená večeře. My jsme měli jídlo vlastní a po nás měli ještě dorazit další hosté.
Spalo se tam velmi dobře. Ticho, klid.
