Jdi na obsah Jdi na menu
 


Den 5 - středa

27. 8. 2018

Dnes nás čekal klíčový moment cesty – překonání hranice do Ruska. Po snídani jsme se tedy odhlásili z hotelu, projeli Helsinkami a zamířili k Pietari. To je finské označení pro Petrohrad. Dálnice se vine v blízkosti Finského zálivu, ale moře je vidět zřídkakdy. V roce 2010 dálnice také ještě ani zdaleka nebyla dokončená a nemálo kilometrů jsme se proplétali staveništěm. Provoz byl slabý. Před finsko – ruskými hranicemi jsem ještě natankoval do plna – neměli jsme s sebou žádné rubly a netušil jsem, zda na ruském venkově bude možné benzín zaplatit platební kartou.

Bezprostřední blízkost hranice jsme poznali díky dlouhé frontě čekajících kamionů. Osobních aut zde bylo jen málo. Odbavení na finské straně proběhlo poměrně rychle – došli jsme do budovy pohraniční kontroly a předložili pasy. Pohraničník chtěl vidět i doklady od auta, včetně „dověrenosti“. Na finské straně se hraniční přechod jmenoval Vaalimaa, na ruské straně Torfjanovka. Odbavení na ruské straně pro nás bylo premiérové a neměli jsme předem žádné informace.

První okénko patřilo pohraničníkům. Zde jsme dostali k vyplnění sčítací lístek, který jsme vyplnili dvojmo. Jedna část zůstala na Torfjanovce, druhou jsme si založili do pasu. Zkontrolovali nám víza a do pasu jsmedostali vstupní razítka.

Složitější bylo celní odbavení. Bylo nutné vyplnit celní prohlášení a u toho jsme měli možnost se poprvé přesvědčit, že jsme v Rusku. Na můj dotaz, kde formulář celního prohlášení získám, mě celník nasměroval na velkou bednu. Prázdnou. Na opětovný dotaz, kde prohlášení získám, jsem byl znovu odkázán na velkou prázdnou krabici. Po pár minutách tam jiný celník několik formulářů vložil, tak nakonec bylo co vyplňovat. Podle informací, které jsme měli a které visely i v prostoru přechodu, musí celní prohlášení předložit každá osoba starší osmnácti let. Zpracovali jsme tedy dva doklady.  Vyplněné formuláře jsme předložili u okénka. Celník se zeptal, kdo je řidič. Přihlásil jsem se a celník na to roztrhl formulář vyplněný Šárkou. Celní prohlášení prý má vyplňovat pouze řidič. Celník chtěl také vidět malý technický průkaz Dášenky. Chvíli na něj nevěřícně hleděl a pak se zeptal, v které zemi je auto registrováno. Odpověděl jsem, že v Čechách. „Na vot, Čechoslovákia“, protáhl nakonec chápavě obočí. Dostali jsme razítka a byli vyzváni vrátit se k autu a vyčkat na celní prohlídku. Jiný celník nahlédl do kufru Dášenky, na zadní sedadla, do přihrádky před řidičem a dal nám další razítko. Auto jsme zavřeli a vyčkali příchodu dalšího celníka s kontrolní funkcí. Zkontroloval, zda máme všechna razítka na celním prohlášení a v pasu. Jedno další razítko přidal do celního prohlášení. Po tomto dohromady téměř dvouhodinovém rituálu jsme mohli odjet. Ne daleko, kus dál byla závora, kde voják překontroloval, zda máme všechna razítka v celním prohlášení a v pasu. A pak už jsme byli skutečně v Rusku.

Provoz byl slabý, silnice hodně rozbité. Jen málokdy jsme potkali člověka. Auta, která nás míjela a která jsme předjížděli, byla ve velmi různorodém technickém stavu. Na mnoha autech byla zřejmá místní lidová tvořivost. Zpočátku jsme striktně dodržovali devadesátikilometrový rychlostní limit. S houstnoucím provozem jsem později ale seznal, že je to pro nás nebezpečné. Auta nás předjížděla nejen zleva, ale když to kvůli autům v protisměru nešlo, tak i zprava po hlinitém prašném odstavném pruhu. Brzy jsme tedy jeli stejně rychle jako všichni místní. Zvláštností pro nás byly pomníky podél cest. Nebyly to upomínky na zmařené lidské životy, ale na zničené automobily. Tu byly o pomník opřené rozbité dveře auta, tu byl na desce vyobrazen automobil.

Tento den se nám zkrátil o čtyři hodiny – dvě jsme ztratili na hraničním přechodu, další dvě nám ubral časový posun.

Navigace nás dovedla v Petrohradu až před hotel Rossija. Trochu nervóznější byl moment ubytování, kdy nám recepční nejdříve tvrdila, že nemáme zaplaceno. Ale brzy se vše vysvětlilo a dostali jsme se na náš pokoj. Dali jsme si sprchu a vyrazili do protějšího Parku Pobědy na procházku. Narazili jsme i na restauraci, kde jsme si s radostí dali šašlik a pivo Baltika. Při procházce jsme míjeli sochy význačných postav sovětských dějin, například Zoji Kosmodějanské.

V parku jsme potom v trávě ve stínu stromů spokojeně odpočívali a psali si stručné poznámky a a hlavní postřehy z dosavadního průběhu naší cesty.

Navečer jsme ještě vyzkoušeli místní metro. Jako jízdenky slouží kovové žetony, které je nutno při vstupu vhodit do turniketu. Jeden žeton velikosti a tvaru mince stojí 22 rublů, což v době našeho pobytu bylo asi 14,50 Kč. Pokud si jich koupíte najednou více než 20, dostanete jeden za 21 rublů.  Ušetříte a navíc Vám bude pěkně cinkat kapsa. Žetony lze koupit v pokladně na každé stanici.

Metro v Petrohradu má pět tras označených čísly 1-5, každá trasa má také svou vlastní barvu (námi nejčastěji používaná trasa č. 2 měla barvu modrou). Každá trasa má jednu přestupní stanici s každou z dalších tras. V některých stanicích se křižují dvě linky, v některých i tři.

Jako taková zvláštnost (nejsem bůhvíjaký cestovatel MHD, ale pár metry v rámci Evropy už jsem se svezl) mi přišlo, že některé přestupní stanice se na křižujících se trasách jmenovaly jinak. Např. jako kdyby v Praze Můstek byl Můstek na áčku a Příkopy na béčku.

Metro v Petrohradě se začalo stavět v padesátých létech, podmínky pro jeho stavbu byly poměrně náročné – četné močály, bažiny, kanály, říční ramena. Tunely jsou tedy poměrně hluboko. První stanice byly zprovozněny v r. 1955, výstavba probíhá doposud. Stanice jsou zdobné, reprezentují sovětskou představu blahobytu a luxusu. Jsou používány klasické vagony z Mytiščinského mašinostrojítělnovo zavoda, které známe i z pražského metra. Jejich barva je modrá a jezdí přes den v intervalech cca 2 minuty. U jednotlivých kolejí je ve stanici vždy schema trasy s jednotlivými stanicemi a s vyznačeným směrem jízdy, takže orientace je velmi jednoduchá, známe-li jméno výstupní nebo přestupní stanice.

 

Popojeli jsme jen kousek ke stanici Moskovskije vorota a prohlédli si tamní triumfální vítězný oblouk na paměť vítězství ve Vlastenecké válce. Na kruhovém objezdu jsem tam zahlédl odstavený Rover 400, jehož najitel na tom místě měnil těsnění pod hlavou motoru. Zajímavé. Systém metra se nám podařilo z velké části pochopit, takže jsme se neztratili a vrátili se bezpečně zase do hotelu.