Den 4 - úterý
Úterý začalo snídaní ve Vikingském bufetu, což je další hromada nejrůznějších dobrot. Vlastně několik hromad dobrot na téměř se prohýbajících dlouhých stolech. Umíte si představit lepší start do nového dne? Po snídani jsme se ještě procházeli po lodi a na přídi, před kapitánským můstkem, jsme chvíli „letěli“ jako Leonardo di Caprio a Kate Winslet ve filmu Titanic.
To už jsme se ale blížili k Helsinkám. Majestátně jsme obepluli ostrov s pevností Suomenlinna strážící příjezd do Helsinek a zahlédli ponorku Vesikko. Tak nadšeně jsme se „kochali“, až jsme přeslechli hlášení vyzývající nás k nástupu do aut. Až těsně před přistáním jsme se vydali po liduprázdných schodištích a na poslední chvíli vyhledali naši Dášenku. Okolní auta už byla obsazena osádkami, nastartovaná a s rozsvícenými světly.
I v Helsinkách je terminál společnosti Viking Line situován přímo do centra města. Po opuštění trajektu jsme v nedalekém přístavu zaparkovali a vydali se na místní tržiště. Prodej ryb z lodí u nábřeží byl pro nás novinkou. Tržiště jsme si prošli a pokračovali na Senátní náměstí, ze kterého jsme po schodišti vystoupali k monumentální Evangelické katedrále. Mimo to na Senátním náměstí najdeme prezidentský palás i budovu Senátu. Další nedalekou dominantou byla budova nádraží, nad kterou se tyčívysoká věž s hodinami.
U hlavního nádraží jsme vstoupili do místního metra. V předprodeji jízdenek jsme si koupili celodenní jízdenky za 6,80 EUR. Přiložením čipové karty na čtečku se jízdenka aktivuje a platí následujících 24 hodin. Mimo to, jsme v předprodeji získali praktickou mapku s vyznačením linek MHD.
Od hlavního nádraží, stanice Rautatientori, jsme si se zájmem projeli několik stanic. Vozy metra jsou moderní, oranžové, plastová sedadla jsou orientována příčně, vždy po dvou avozy jsou velice čisté. Uvnitř jsou vybaveny LCD panely, které nabízejí dopravní informace, například o uzavření některé stanice z důvodu rekonstrukce, a střídavě informace o aktuálním počasí v Helsinkách s předpovědí na nejbližší hodiny. Metro místy opouští tunel a jede otevřenou krajinou. Stanice jsou moderní, pro našince je poněkud obtížnější při první návštěvě stanice se zorientovat v nápisech po stěnách, jak se vlastně daná stanice jmenuje.
U každé koleje je vyvěšen plán trasy s vyznačenými stanicemi, směrem jízdy a jízdní dobou mezi stanicemi.
Jakmile zjistíte, kde hledat název stanice, přestanou Vás všechny ostatní nápisy trápit. My jsme tenkrát jeli do stanice Kalatasama, tam jsme se porozhlédli a vrátili se do centra.
Od hlavního nádraží jsme pak tramvají popojeli k olympijskému stadionu. Tramvají je v Helsinkách 12 linek a síť je tedy poměrně hustá. Linky jsou značeny jednak čísly, jednak čísly doplněnými o písmeno – 3, 3T. Vůbec netuším, jaký to má význam. I síť autobusových linek je podle plánku poměrně hustá a v noci jezdí ve městě noční autobusové linky.
Tramvaje mají většinou zelenou barvu a vypadají zachovale, udržovaně a moderně.
V plánku jsme si nastudovali, které linky můžeme využít a vydali se na zastávku. Na zastávkách je uvedeno jejich jméno, v tomto ohledu je tedy orientace jednoduchá. Na světelné tabuli se zobrazuje čas do příjezdu konkrétní linky a název konečné zastávky, ke které tramvaj směřuje. To se ale v praxi ukázalo jako problémem. Na jízdních řádech ve stanici totižjsou uvedeny pouze časy odjezdů, úplně chybí informace o zastávkách na trati. A plán vedení linek není natolik konkrétní, aby se příslušná konečná linky dala rychle a spolehlivě najít. Na první pokus jsme tedy vyrazili špatným směrem. Naštěstí jsme to ale zjistili velmi brzy, vlastně okamžitě, jakmile jsme měli vizuální kontakt s budovou hlavního nádraží. Ze své minulé návštěvy jsem věděl, že vůči ní je Olympijský stadion jiným směrem. Přestoupili jsme tedy do protisměru a další soupravou už jeli správným směrem vstříc očekávaným zážitkům.
Na tomto olympijském stadionu získal během Olympijských her v r. 1952 Emil Zátopek své zlaté medaile, na atletickém mistrovství světa v roce 1983 zvítězila Jarmila Kratochvílová v běhu na 400 a 800 metrů a Helena Fibingerová ve vrhu koulí.
Kousek od stadionu jsem Šárce zasvěceně vyprávěl, jak jsme už nyní v krajích, kam turisté z Čech jezdí málokdy. Jen jsem to dořekl, ze dvou stran přijely nezávisle na sobě dva autobusy s turisty z Čech. Šárka se navíc při čekání na dámskou toaletu dozvěděla, že oba zájezdy dále pokračují do Petrohradu, který byl i naším cílem. Čeští turisté jen kroutili hlavou a tvrdili, že do Petrohradu se dá dojet jen v rámci organizovaného zájezdu.
Výtahem na vrchol věže u stadionu s námi z těchto dvou autobusů ale jel jen jeden jediný člověk. Asi špatná organizace zájezdu.
Z té výšky byl výborný rozhled na celé město. Trajekty v přístavu svou výškou přesahovaly přes historické budovy v centru. Když jsmese toho pohledu dostatečně nabažili, spustili jsme se výtahem zase dolů. Vrátili jsme se do centra Helsinek a v budově staré tržnice si koupili k obědu bagety bohatě plněné krevetami. A protože stále ještě bylo brzy na ubytování na hotelu, udělali jsme si procházku parkem. Nad parkem se vznášelo překvapivé množství nafukovacích balonků a záhy jsme zjistili, že se tam natáčí nějaký dětský film. Chvíli jsme tedy se zájmem pozorovali hemžení „na place“.
Po příchodu k autu jsme s překvapením zjistili, že jsme zapomnělil vytáhnout okénko u spolujezdce. Kupodivu se ale vůbec nic neztratilo. Přejeli jsme k hotelu a ubytovali se.
Během této první cesty jsem měl vždy velkou trému mluvit anglicky. Nikdy jsem se angličtinu řádně neučil, jsem spíš takový samouk z donucení. A pokaždé, když jsem se domluvil úspěšně, měl jsem z toho velkou radost.
Stále ještě bylo dost času, tak jsme se vypravili do centra města ochutnat finské pivo. U hotelu jezdily dvě linky tramvají. Vybrali jsme si č. 8, která mířila do centra. Opět jsme měli problém poznat, kterým směrem se vydat a moc jsme se nasmáli, když nám znovu vyšel až druhý pokus. Prošli jsme se centrem a po o tržnici, kde jsme přes den brouzdali mezi množstvím stánků s kožešinami, čepicemi, konzervami z masa medvědů a sobů, ovocem, zeleninou a občerstvením. Takhle večer tu ale po nich už nebylo ani památky. A zítra ten ruch začne nanovo.
V centru jsme si našli pěknou zahrádku a osvěžili se pivem. Trošku jsem ale zbystřil, když si Šárka odskočila a vrátila se s tím, že na toaletách jsou čerstvé květiny a zlaté kliky. Ukázalo se, že „naše“ zahrádka patří k luxusnímu hotelu Kämp a tak mě nakonec ani nepřekvapilo, že tam jedno pivo stálo 10,- EUR. Naštěstí bylo možné platit kartou.
K návratu jsme chvilku zvažovali použít tramvajovou linku, jedoucí přímo k hotelu, ale po zkušenostech s dosavadní přepravou tramvají jsme radši jeli metrem zpět do stanice Sornainen a odtud již vyzkoušenou trasou tramvají k hotelu. Bylo kolem desáté hodiny večer místního času, slunce už zapadlo.
