Jdi na obsah Jdi na menu
 


Den 3 - pondělí

27. 8. 2018

Posnídali jsme ve velké hotelové hale. Kolem rostly palmy, po skále zurčel umělý vodopád. Připadali jsme si jako na dovolené v tropech. Počasí bylo nadále slunečné a bylo krásně teplo. Přejeli jsme do centra Stockholmu a zaparkovali na nábřeží nedaleko královského paláce. Předplatili jsme si parkovné v parkovacím automatu, přičemž se mi z celkové ceny trochu protočily panenky, ale nebylo zbytí.

Naše procházka vedla kolem královského paláce, kde se mi povedlo Šárku odradit od cachtání v kašně, na Staré Město – Gamla stan.

Staré Město je dost podobné Malé Straně. Stockholm stojí na spoustě ostrovů a je protkán množstvím zálivů. Veřejná doprava je tvořena metrem, tramvajemi, autobusy a z velké části i loděmi. Podél zálivů jsme došli až k plachetnici Chapman, která slouží jako romantické ubytovací zařízení. Vstoupili jsme i na palubu a vrátili se zpět v čase do dob, kdy takové plachetnice byly královnami moří. Naším dalším cílem bylo muzeum lodi Vasa. U nábřeží stály zakotvené rozličné lodě a lodičky, v některých evidentně lidé i trvale bydleli. Minuli jsme stánek s párky v rohlíku, na ktrémbyly obrázky jednotlivých jejich variant. Zaujal nás zvláště párek v rohlíku s kopečkem zmrzliny, nicméně experimentovat se nám nechtělo a raději jsme si ho nedali.

Klidnou chůzí jsme po chvíli došli až ke klimatizované hale, ukrývající loď Vasa. Tato plachetnice se vydala na svou první plavbu v roce 1628. Díky konstrukční chybě to byla současně i její plavba poslední, protože se brzy po vyplutí potopila. Koncem padesátých let byl vrak lodi objeven v překvapivě i zachovalém stavu. Následně loď byla vyzdvižena, zakonzervována a bylo pro ni postaveno toto muzeum. Jde v současnosti o jedinou téměř plně dochovanou loď ze 17. století, která kdy byla zachráněna. Muzeum obsahuje dobové expozice a expozice názorně popisující úsilí o záchranu lodě. Kdo navštíví Stockholm, rozhodně by neměl návětěvu Vasa muzea vynechat.

Únavu z prohlídky jsme chtěli spláchnout pivem, ale ještě nebylo jedenáct hodin a před jedenáctou se zde pivo nečepuje.

Při cestě zpět jsme již stánkem s párky v rohlíku nepohrdli, ale ten se zmrzlinou jsme se vyzkoušet stejně neodvážili. Ve Stockholmu ještě zbývalo množství dalších zajímavých cílů, ale začal se blížit odjezd trajektu do Finska. Tak snad se do Stockholmu ještě někdy vrátíme. Ne nadarmo se mu přezdívá „Benátky severu“.

Další část cesty, plavba trajektem ze Stockholmu do Helsinek, byla pro nás suchozemce velikou atrakcí.

Terminál společnosti Viking Line je ve Stockholmu v centru města, od Gamla Stanu jej odděluje pouze jeden z mořských zálivů, který se dá rychle objet. V přístavu na nás čekal trajekt Gabriella. Jde o loď 169 metrů dlouhou s kapacitou kolem 1500 osob. Pro srovnání, Titanic měl délku 269 metrů. Nalodili jsme se a ubytovali v dvoulůžkové kajutě bez oken hluboko v podpalubí. Při opouštění auta jsme udělali dvě drobné chybičky – Šárka si v autě omylem nechala batůžek se všemi věcmi na noc a nezapamatovali jsme si obrázek zvířátka nad dveřmi u u našeho parkovacího místa. Po nalodění se k autům již nedá dostat, tak jsme se museli bez části věcí obejít. S tím zvířátkem to vypadalo složitěji. Z paluby s auty je spousta východů do lodi, každý je označen obrázkem jiného zvířátka. Trochu mě tedy začala děsit představa, že se zítra zbrzdí vylodění jen kvůli tomu, že uprostřed paluby bude stát a překážet naše Dášenka a my jí nebudeme moci najít. Naštěstí se nám přesné místo a zvířátko podařilo identifikovat při prohlížení fotografií z nalodění, které Šárka pořídila.

Mohli jsme se tedy zcela uklidnit a věnovat se plavbě. Na vyhlídkové palubě hrál na kytaru lodní muzikant, ve stánku se čepovalo pivo – zkrátka romantika. Po vyplutí se nám Stockholm začal pomalu vzdalovat, zatímco jsme míjeli desítky menších i větších ostrůvků. Některé byly zcela pusté, na jiných stála jedna, na dalších i více rekreačních chat. Stockholmané rádi tráví dovolenou na těchto ostrůvcích. Také jsme potkávali malé trajekty, křižující záliv z jednoho břehu na druhý. Ještě se Stockholmem v dohledu jsme se vydali na večeři do lodní jídelny. Jednalo se o tzv.„Vikingský bufet“. Ten jsme si připlatili. Následovaly dvě hodiny neomezené konzumace nápojů a jídel, z velké části z ryb a mořských plodů. Ochutnat toho co nejvíce, ale znamená zvolit správnou strategii. Není moudré si bříško plnit bramborovou kaší, když i lžíce červeného, černého a zlatého kaviáru je vhodnou přílohou. Po skvělé večeři jsme se procházeli po palubách, přičemž na těch vyšších bylo velmi dobře rozpoznatelné houpání lodi na vlnách. Úplně nejvíc se houpala paluba s lodním komínem a pohyb po ní vyžadoval určité manévrování. Takovou trochu rozvernou „námořnickou chůzí“.

Zážitkem pro nás byl i západ slunce nad Baltem. Sluníčko se pomalu blížilo k mořské hladině, až se jí dotklo a za chvíli zmizelo pod hladinou. To byl signál vrátit se zpět do útrob lodi. Vyhledali jsme bar na zádi. Pod námi ubíhalo moře a šrouby trajektu za námi v moři nechávaly iluzi vodní dálnice z mořské pěny.

Po setmění má trajekt ještě mezitastávku na Alandách. Jde o soustroví, skládající se z více než 6500 ostrůvků, z nichž naprostá většina je neobývaná. Patří pod Finsko, ale jde o autonomní oblast s úřední řečí hovoří se zde švédštinou. Do Švédska je to odsud blíže, než do Finska. Klima je zde nejmírnější z celého Finska. Oblast je demilitarizovaná na základě výnosu Společnosti národů z roku 1921. I v rámci Evropské unie jsou tu některé zvláštnosti, například nepodléhají daňovému systému EU a jsou mimo oblast celní unie. Mají i vlastní vlajku. Je to taková první země-nezemě, do které jsme alespoň okrajově zavítali. Hlavním městem je Mariehamn, v němž právě má Gabriella mezipřistání. Ostrovy jsou rovinaté, vhodné pro cykloturistiku. Mezi jednotlivými ostrovy jezdí trajekty, jejichž použití je zdarma. A vlastnit půdu zde smí pouze Alanďané.

Po vyplutí zpět na trasu jsme si ještě zatančili na parketu za doprovodu živé hudby a šli jsme spát. Byla to naše první společná noc na moři.